Miluje oba kluby a nebojí se to přiznat.
„Plzeň i Sparta se mi zaryly hluboko do srdce,“ říká bývalý reprezentant Roman Vonášek.
Proto si v neděli večer sedne k televizi bez nervů. Ať už bitva úhlavních konkurentů skončí jakkoli, zůstane nestranný: „Nikdo a nic mě nedonutí, abych byl rozpolcený.“
Nikdy nebyl fotbalovou celebritou, přesto je jeho příběh nevšední. Ve Spartě viděl, jak roste Nedvěd. V Lokerenu zažil raketový vzestup Kollera. Svůj první velký zápas odehrál proti Barceloně v Lize mistrů. A vyhrál!
Kopal v reprezentaci v nejslavnější éře, jenže o stříbrné Euro v Anglii přišel kvůli zranění. Dělal taky dva roky kustoda národního týmu. Jeho služební telefon před deseti lety zdědil Adolf Šádek, vlivný šéf Viktorie Plzeň.
„Přeju oběma týmům stejně, zaryly se mi hluboko do srdce. Favorita nemám. Hraje milovaná Sparta proti milované Plzni. Anebo milovaná Plzeň proti milované Spartě? Vyberte si.“ |
Teď má kancelář na Strahově a kochá se výhledem na Říp. Vonášek pracuje na svazu jako sekretář mládeže, ťuká do počítače zprávy o zápasech, dělá rozpisy, jezdí po turnajích a určuje termínovou listinu: „Klasický ouřada, ale baví mě to.“
Kromě toho pořád chová poštovní holuby a v červenci mu bude 50. Ale pojďme popořádku.
Sparťan, nebo Plzeňák?
Přeju oběma stejně. U nás v hospodě se mě štamgasti taky ptají: Neříkej, že nemáš favorita. Nemám, odpovídám. Tak si vyber! hecují mě.
Co vy na to?
Hraje milovaná Sparta proti milované Plzni. Anebo milovaná Plzeň proti milované Spartě? Vyberte si.
Asi bychom měli říct, že bydlíte v Sedleci u Starého Plzence.
A místní v hospodě si pořád myslí, že jsem sparťan.
Co vaši kamarádi?
Loni v létě, když jsem slavil narozeniny, jsme s jedním měli těžkou hádku. On je kovaný sparťan. Řekl jsem mu, že se mi nelíbí, co vymyslel trenér Stramaccioni. Nakoupil chumel hráčů, což nemohlo fungovat. Na tom všem vydělá Plzeň, řekl jsem tehdy.
A?
Samozřejmě jsem nečekal, že Plzeň poletí a Sparta se bude až tolik soužit, ale kamarád se mi půl roku bál zavolat. Když se konečně ozval, nijak jsem ho nehecoval: Žádný problém, Vašku, to nešlo ukočírovat. Kdysi se na mě obořil taky Tomáš Řepka, protože se doslechl, že přeju Plzni, aby získala svůj první titul. Hrála krásný fotbal, zasloužila si být první. Jenže Řepa se na mě utrhl: Co to plácáš? Ty, sparťan!
Co jste mu řekl?
Že mám právo na svůj názor. A že mám právo někomu přát. A že žádného favorita nemám.
Vy jste přitom se Spartou na začátku 90. let získal tři tituly, hrál jste Ligu mistrů.
Nádherné vzpomínky, ale nic to nemění na tom, že stejně důležitá pro mě byla Plzeň. Po vojně mi dala šanci, tehdy hrála druhou ligu. Přišel jsem tři měsíce před revolucí a našel kabinu plnou třicátníků, echt škodováků. Kovačič, Vašák, Kopřiva, Homola, Paul, brankář Venca Lavička. Jen co se otevřely hranice, kluci mazali do Německa, aby si vydělali.
A šanci dostalo mládí.
Bečka, Šmejkal, Karel Rada, v brance Čaloun, i mladý Méďa už kopal.
No vida, jak jste vnímal teenagera Pavla Nedvěda?
Sedmnáctileté ucho to bylo. Na tréninky mohl jen odpoledne, až si odkroutil školu, ale kopalo mu to. Pravá, levá, pasy, střely, skluzy.
Konkurent na levé záloze?
Pozor, já v Plzni hrával na hrotu, i Sparta mě kupovala jako útočníka. Nakonec jsem hrál levé křídlo, pak levého obránce a Lokeren si mě vybral jako pravého beka. Co jsem měl dělat? Řekl jsem: Tak jo!
Přeskočil jste Spartu.
Leden dvaadevadesát, první trénink. Plašil jsem, abych na Letnou nepřijel pozdě, tak jsem si dal tři hodiny fóra. A první, koho potkám, je Pepík Chovanec, ikona. Proti němu stál kluk z druhé ligy a s vykulenýma očima. Nastala chvíle ticha.
Řekl jste: Dobrý den?
Pepa pozdravil: Čau. Tak jsem mu nesměle podal ruku a téměř drze pozdravil: Ahoj! Pomohlo mi to, abych se rychle otrkal.
Rychle? Však jste první zápas hrál proti Barceloně v Lize mistrů.
To ne, poprvé to byly dvě minuty proti Slavii. Celý poločas jsem se rozcvičoval, pak šel na plac, dostal kosu a byl celý mokrý od sněhu. Naštěstí se hned šlo do sprchy.
A ta Barcelona? Hrálo se na apríla 1992, přišlo skoro 30 tisíc lidí.
Potkali jsme možná nejlepší tým v historii, budoucí vítěze Ligy mistrů. Michaela Laudrupa nešlo chytit. K tomu Salinas, Bakero, mladičký Guardiola, Ronald Koeman, v brance Zubizarreta. Na lavičce Cruyff.
Plzeň - SpartaSledujte šlágr od 18.00 online. |
Klepala se vám kolena? Přece jen jste vyrůstal ve vesničce Kocelovice u Blatné a dosud hrál nanejvýš druhou ligu.
Trenér Uhrin za mnou přišel po dopoledním rozcvičení a ptá se: Troufnul by sis večer? No jo, proč ne? Jirka Němec nemohl hrát, tak přišla řada na mě. Při taktické přípravě, tu jsme měli jako vždycky v Jevanech, se moje jméno skutečně objevilo na levé záloze. Při obědě jsem automaticky zaujal Jirkovo místo u stolu, vedle mě Pepa Chovanec a Béda Vrabec. Najednou se mi rozklepala noha a nešla zastavit. Béda si všiml, chytil ji a pošeptal: Klid, je to jen zápas.
No jo, ale zápas s Barcelonou.
A Horst Siegl trefil výhru 1:0! Asi bych si to měl z nostalgie pustit, ještě nikdy jsem neviděl celý záznam.
Taky jste ve Spartě opět potkal Nedvěda. Na podzim 1993 ho třikrát vyloučili.
To bylo za trenéra Dobiaše a my to nevnímali jako tragédii. Jen se v kabině ozvalo: To je vůl! Prostě snaživý plašan. Sparta byla nadupaná, a když vypadl Méďa, prostě hrál někdo jiný. Za rok už byl tahoun, střílel góly a Sparta ho potřebovala.
Co Jan Koller? V létě 1996 jste spolu odcházeli do Lokerenu. Vy jako reprezentant s podepsanou smlouvou, on jako pan Nikdo na zkoušku.
Přijel skaut Lokerenu, který právě postoupil do belgické ligy, a chtěl za víkend stihnout co nejvíc zápasů. Už měl letět domů, ale zůstal na sparťanské béčko, které hrálo v Uhříněvsi. Honzík na něj zapůsobil.
Roman Vonášek (vpravo) se svým bývalým spoluhráčem Janem Kollerem
Dva metry, syrová síla, zato triviální chyby s míčem?
V Lokerenu se zaměřovali právě na věci, které jsme neuměli. A tak Dino piloval zpracování, techniku, měl speciální tréninky na obratnost. Ale začátky snadné nebyly. Nejdřív si v letních vesnických přátelácích musel vystřílet smlouvu, pak první sezonu strávil v záloze se spoustou defenzivních úkolů.
Vážně?
Měl sice dva metry, ale zbytečně odpadával ze soubojů. Ve Spartě ho přehlavičkoval i prcek Martin Frýdek, nekecám. V Lokerenu jsme byli česká kolonie – já, Martin Pěnička, Venca Budka, brankář Honza Musil a všichni jsme do Dina hučeli: Zpevni se, nepadej, pak budeš král. A Dino dřel jako nikdo z nás.
Začátek do pohádky?
Najednou uklízel do branky každý centr. Před druhou sezonou přišel nový trenér Willy Reynders a u tabule představil svůj plán: Pánové, sestava na dnešní zápas bude... Na hrotu Jan Koller! Sestava se od nepaměti začíná od brankáře, ale Reynders věděl, že pro něj bude zásadní Honzík. Jako věž na hrotu.
Zatímco z Kollera se vyklubal nejlepší střelec reprezentace, vy jste si odkroutil jen osm zápasů. I o stříbrné Euro 1996 jste přišel.
Holt osud, mělo to tak být. Při březnovém derby se Slavií jsem dal dva góly a vyhráli jsme 3:1. Jenže jsem si zároveň otočil koleno a musel na operaci. I když jsem se do konce sezony stačil vrátit a reprezentační trenér Uhrin by mě asi rád vzal, nestalo se. Naštěstí vyšla Belgie, nejkrásnějších osm let mého života.
Snad nejsem netaktní: kolik jste tehdy vážil?
Sedmdesát sedm. Teď je to o pětadvacet víc. Zlenivěl jsem. Po profesionální kariéře jsem si dal dva roky prázdnin a kopal jen za Klatovy. Pak už jsem na fotbal neměl chuť. A navíc jsem na Vánoce 2007 boural, což na váhu zapůsobilo.
Co se stalo?
Jeli jsme od rodičů domů, 26. prosince to bylo. Na sněhu mi to ulítlo a trefili jsme strom. Manželka v šoku, synové taky, já otřes mozku a zlomená klíční kost. Nebyla to velká rychlost, ale strom nepovolil, tak se plechy zmuchlaly.
Před šlágrem Plzeň - SpartaRozhovory a analýzy |
Ten rok jste začal pracovat u reprezentace jako kustod. Co vás to napadlo?
Bral jsem to jako brigádu, protože jsem zároveň dělal v Plzni sportovního sekretáře. To ještě nebyla ta současná Viktorka, která je úplně profi. Nás bylo šest. Tři účetní, jeden člověk přes marketing, generální manažer Valášek a já. Ukázalo se, že je to pro mě příliš stresující, a když nároďák postoupil na Euro do Švýcarska, rozlouskl jsem to a s Plzní se rozloučil. Služební telefon jsme si předávali s Adolfem Šádkem, který přebíral moji funkci.
To číslo má dodnes, viďte?
Párkrát se mi stalo, že zavolal kamarád, jestli náhodou na Šádka nevím číslo. Tak si piš, povídám. Pořád ho nosím v hlavě.
Trochu jsme zamluvili Belgii, vaše nejlepší roky a zároveň kolébka poštovního holubářství, kterému se odmala věnujete.
Pamatuju, jak jsme s Honzou Kollerem vyrazili do Antverp, zaparkovali a já zmerčil, jak slečna v knihkupectví vkládá nové knihy do výlohy. Dějiny belgického poštovního holubářství se to jmenovalo. Díl jedna až sedm. Neměl jsem šajn, co se v nich psalo, bylo to v holandštině, ale byl to pro mě poklad.
Co holubi? Pořád je chováte?
Doma jich mám asi 130, u táty zhruba 70. O všechny se starám.
Čas na ně máte?
Potřebovali by mě daleko víc. Ráno odjíždím v půl sedmé do práce, tak jim dám krmení, a večer je vždycky na půl hodinky pustím, aby se proletěli. Když se jim nechce, stačí vyhodit balon a hned jsou fuč. Zatím se mi holubi vracejí, ale žádné rekordy netrhají. Potřebovali by daleko intenzivnější trénink.
Co vám to hobby přináší?
Napětí při závodech. Holuby odvezu třeba 200 kilometrů od baráku a čekám, jak rychle se vrátí domů. Za dvě hodiny? Později? Synové se odstěhovali, tak jsem naverboval manželku, aby závodila se mnou.
Mimochodem, jak prožíváte, že vám táhne na padesát?
Pětka na začátku není žádný šlágr, ale nestěžuju si. Když se ohlédnu, neměnil bych.
