Jeho zdánlivě velkohubé vyjádření se nakonec naplnilo, ačkoliv některé prameny počet gólů zpochybňují. V jedenačtyřiceti letech se Romário naposledy vrátil do svého osudového klubu Vasco da Gama, kde vyrůstal a odkud pravidelně vyrážel do světa. Aby si právě tam splnil svůj sen. Několikrát vyprodaný stadion Maracaná čekal na pokoření tisícovky, až se dočkal 20. května 2007.
Brazilská abecedaSeriál o osobnostech, které změnily fotbal 1. DÍL: Cafú |
Čert vem, že gól padl "jenom" z penalty. Míč se třepetal v síti a kvůli oslavám byl zápas na čtvrt hodiny přerušen. Totéž se opakovalo za chvilku při Romáriově střídání. "Nedivte se. Lidé mě mají rádi a já jsem hrdý na to, co se mi povedlo," komentoval všeobecné nadšení.
Romário se fotbalem bavil a dával to najevo při každém dotyku s míčem. Uměl zázraky: dokonalé zpracování, kličkování mezi obránci i palbu z jakékoliv pozice.
Vyrostl ve slumech Villa Peňa v jedné z nejchudších částí Ria. Školu trochu flákal, často byl vidět na křižovatkách, kde si vydělával mytím oken aut. Jako fotbalista poprvé celosvětově zazářil na olympiádě 1988 v Koreji, se sedmi góly vládl střelcům. Jeho bilance ve většině klubů, jimiž prošel, byla téměř v poměru 1:1, když se vzal počet zápasů a gólů. Úžasné!
Všude se za ním však táhl odér poněkud složitého hráče. "První holandská věta, kterou se naučil, zněla: Jsem unavený a je mi zima," stěžoval si Guus Hiddink, trenér Eindhovenu. Romário byl takový. Miloval míč, ale i děvčata a všeobecnou volnost. Dovolil si jezdit pozdě na soustředění a vymohl si ve smlouvě klauzuli, podle níž během karnevalu v Riu netrénoval.
Když pak přijel s nadváhou, odmrštil kritické poznámky se slovy: "Slon je také tlustý, ale jakmile hoří les, nikdo ho nedohoní." Měl štěstí na spoluhráče. V Barceloně vytvořil skvělý tandem s Bulharem Christo Stoičkovem, u národního týmu on a Bebeto stáli za triumfem na mistrovství světa 1994.
Když ho o čtyři roky později nevzal na šampionát trenér Mario Zagallo, protože prý málo běhá, vyřídil si to s ním Romário po svém. V řetězci restaurací, které mu patří, ho začal zesměšňovat na obrázcích. "Na hřišti nejsem přece kvůli běhání, ale kvůli gólům," vzkázal Zagallovi.
Jako vždy se v něm probudilo velké dítě, které občas zlobí, ale jinak ho mají všichni rádi.
