Není to u něj úplně pravidlem, ale občas na sebe Jakub Dovalil něco pikantního prozradí. Před pěti lety třeba v talk show Všechnopárty přiznal, že si před zápasy pouští ruskou hymnu. A dokonce si úryvek z ní s moderátorem Karlem Šípem zazpíval.
„Občas si ji pustím i teď,“ říká o zvláštním rituálu kouč, kterému bylo v únoru teprve jednačtyřicet. „Melodická hudba, to se mi líbí.“
Berete hymnu jako způsob, jak se před zápasem nabudit?
Neřekl bych nabudit, většinou jde spíš o uklidnění. Jako trenér musíte zachovat chladnou hlavu, aby hráči nepoznali, že jste nervózní, a nepřenášelo se to na ně. To je špatně.
Ještě jim v kabině vylepujete motivační hesla?
Teď jsem to nepoužíval, v poslední jedenadvacítce skoro vůbec. Motivace je sama o sobě velká, máme přece doma Euro. Těžší to bylo třeba v roce 2013, kdy tým nehrál žádné mistrovské zápasy a šampionát byl daleko. Půl roku před Eurem už žádná extra motivace není potřeba.
Jak blížící se Euro vnímáte vy? Nevypadá to, že by na vás příliš doléhal tlak, který je s domácím šampionátem spojený...
Ale doléhal. Zvlášť když se nám dlouho výsledkově nedařilo. Poslední čtyři zápasy jsme uhráli už docela slušně, dvě remízy, jedna prohra, jedna výhra. To není úplně špatné. Na tlak člověk nesmí myslet, nesmí se zabývat nesmysly. Musí mít čistou hlavu.
Jakub Dovaliltrenér fotbalové reprezentace do 21 let
|
Jaké další zásady dodržujete?
Řekl bych, že jsem takový trenér-demokrat. Hráči ale musí mít nějakou disciplínu, ať už na hřišti, nebo mimo ně. Musí se koncentrovat jen na výkon, s tím souvisí regenerace, strava, spánek...
Takže jste demokrat, ale hráče stejně trochu hlídáte.
Nejsem autoritářský trenér. Jsou samozřejmě věci, které vás rozpálí, ale není to tak časté. Volím zlatou střední cestu. Naštěstí jsem nikdy nemusel vést žádné pohovory, vyhazovat za porušení životosprávy.
U mladších ročníků jste ale občas musel dohlédnout třeba na prospěch ve škole, že?
Jo, to se stává. Je to spíš otázka pro rodiče, ale když trenér vidí, že z hráče by mohlo něco být, snaží se mu pomoct i ve škole. Aby měl docházku, zabezpečenou výuku.
Sám jste studoval FTVS v době, kdy jako děkan na škole působil váš otec. To asi nebylo úplně jednoduché, ne?
No, bylo to spíš horší než lepší. Musel jsem mít dobré výsledky, abych nedělal ostudu. Asi na každé vysoké škole je plno věcí, ze kterých si nic nevezmete, ale i dost těch, které vás obohatí. A knihy, které napsal táta, mají platnost dodneška, jen tak nebudou překonané.
Jste trenérem díky němu?
Vlastně ano. První impulz k trénování přišel na začátku osmdesátých let, bylo mi asi osm. Táta působil u nároďáku hokejistů, který vedli Bukač s Neveselým, a já mohl vidět zblízka ty slavné hráče: Rusnák, Liba, Richter... Tam to asi začalo.
Jenže místo hokeje jste se prosadil ve fotbale. Proč?
Hokej mi přišel tvrdý, bál jsem se, že mi povyrážejí zuby. Tak jsem zvolil fotbal, začal jsem hrát za Slavii. A vydržel až do dvaceti.
Měl jste jako fotbalista dobře našlápnuto?
Prošel jsem všechny mládežnické týmy, ale v roce 1992 přišel zlom. Končil jsem v dorostu, čekal mě přechod mezi muže a do Slavie zrovna přišel jako nový majitel Boris Korbel. Začaly se dělat velké nákupy, z našeho ročníku se do nejvyššího patra dostal jen Radek Černý.
Jak to tedy dopadlo s vámi?
Odehrál jsem nějaké zápasy za béčko, kde byl třeba i Vláďa Šmicer nebo Pepa Jinoch. Pak jsem chodil po různých hostováních: v Kralupech, Motorletu. Viděl jsem, že to není ono, že to nikam nevede. Chtěl jsem dál sportovat, ale bylo načase se někam posunout.
Začal jste trénovat a kromě pár měsíců, kdy jste byl asistentem u reprezentačního áčka, tíhnete k juniorskému fotbalu. Co vás u něj drží?
Nedá se říct, že bych k tomu tíhnul. Ale ta práce mě zatím baví, naplňuje, uspokojuje – kvůli tomu jsem odmítl i nějaké nabídky z ligy. Člověk se dostane do světa, potká se se zajímavými lidmi, navštěvuje semináře, sympozia. Domluvím se třemi jazyky, získávám větší rozhled.
Využíváte také moderní technologie? Vypadá to, že v současném fotbalu mají čím dál významnější místo.
Znovu platí, že je potřeba zvolit zlatou střední cestu. Jsou trenéři, kteří tyhle věci vůbec nevyužívají, ale taky ti, kteří jsou tím zahlceni. Pokud se používají, je potřeba si vybrat správné informace, aby přenos na hráče byl věcný. Statistiky chrlí tolik dat, že to ani není ukočírovatelné, využitelné. Fotbal by měl zůstat fotbalem.
Vedl jste všechny mládežnické reprezentační výběry. Berete to jako dobrou průpravu pro případný posun výš?
Někdo jde od píky, někdo poctivě studuje, jiný sundá kopačky a je z něj hned trenér. Ale ať je to jakkoli, platí jediný ukazatel – výsledek. Jak se k němu doberete, to nikoho nezajímá.
Výsledek se teď očekává i od vás. Je domácí šampionát zatím největší výzvou v kariéře?
Výjimečné je to v tom, že se hraje doma. Ale já už šampionátů absolvoval několik. Třeba mistrovství světa dvacítek je pro mě na stejné úrovni. Výzva to ale je, samozřejmě. Pro každého trenéra je těžší uspět doma než venku.
Platí, že úspěchem bude semifinále?
Ano, tenhle cíl jsme si vytyčili, protože zároveň znamená postup na olympiádu. Obě skupiny jsou vyrovnané, těžké, ale to jsme čekali. Třeba Srbové mají v nominaci jedenáct krajánků z dobrých soutěží, zatímco naši hráči nejsou statisticky úplně nablýskaní. S útočníky máme problém tři roky, ale nepovedlo se to vyřešit.
Ať už se uspět povede, nebo ne, vaše budoucnost se bude řešit – po šampionátu vám končí smlouva. Nenastal čas zkusit práci v klubu?
Ve smlouvě je opce, kterou můžeme uplatnit, bude záležet na výsledku. Do ligového fotbalu jsem se nijak nehrnul, ale je mi 41, to je asi ideální věk. Člověk už má něco za sebou, přirozenou autoritu u hráčů, respekt.
Takže už jste připravený udělat další krok?
Teď řeším jen Euro, uvidíme. Cesty jsou nevyzpytatelné: můžu být v Česku, v zahraničí, nebo třeba dělat něco úplně jiného. Ale určitě by mě to lákalo a myslím, že na to někdy dojde. Nemůžu přece být pořád jen u reprezentace.
Áčko byste ale asi jednou vedl rád, ne?
Jasně, to je pro každého trenéra vrchol. Ale je to exponovaný post, trenér musí mít něco za sebou: být prověřený v lize, v Lize mistrů... Uměl bych si to představit, až mi bude padesát. Zatím mám čas.
