Ale stalo se! A ne jednou.
Ani s přibývajícími léty se ostravský divoch nezklidnil, spíš naopak. Proto bude fotbalová disciplinárka ve čtvrtek řešit jeho bláznivý výstup z nedělního zápasu Baníku se Slavií: nejdřív loktem zákeřně sestřelil Součka, a když sudí Berka po poradě s videem oprávněně tasil červenou kartu, vztekal se, vyšiloval a z úst mu létaly sprosťárny, které novinový papír neunese.
Dále čtěte |
Za úlet mu hrozí až šestizápasový flastr a padesátitisícová pokuta, obojí je pravděpodobné: bezohledný zákrok i následné ostudné divadlo svádí k trestu na horní hranici sazby. K trestu, který by měl mít především výchovný charakter.
Baroš hraje dost možná poslední sezonu kariéry, chce si ji užít a je to na něm znát. Fotbalem pořád žije a pro úspěch Baníku klidně riskuje vlastní zdraví. Každý zápas je pro něj válkou, kterou chce vyhrát bez ohledu na způsob boje.
A v tom je největší potíž: fotbal totiž není bojiště, má pravidla. Baroš je opakovaně a často beztrestně překračoval, proto mohl mylně získat dojem, že si může na hřišti dovolit všechno. Leckdy to tak také opravdu vypadalo.
Jako by na rozhodčí občas působila aura, kterou kolem sebe Baroš od návratu do české ligy šíří. Jako by z neznámého důvodu zapomínali, že mají v kapse karty, a utvrzovali ho v pocitu nedotknutelnosti.
Třeba v jarním zápase se Spartou: vztekal se, stopera Hovorku v záchvatu zlosti chytl pod krkem, prošel mu hraniční zákrok před vítězným gólem Baníku i nadávky. Dohrál dokonce bez žluté karty.
Proč?
Copak hraje roli, že je Baroš persona?
Že má téměř stovku reprezentačních startů a přes čtyřicet gólů?
Že kopal v Liverpoolu, Lyonu, Aston Ville nebo Galatasaray?
Že po třetím návratu do Baníku se zhostil role šéfa týmu a jeho góly pomohly tým zachránit?
Že fanoušci na něj chodí?
Roli by to hrát nemělo, jenže hraje. Rozhodčí před Barošem často couvají, nechají si nadávat, přimhouří oko při faulech, které nejsou vyloženě křiklavé.
Až v neděli se Berka rozhodl oprávněně trestat, i když původně zvolil jen žluté napomenutí. Když se po bleskovém zkouknutí videa opravil, spustilo se velké haló. Začalo Barošovými nadávkami aboucháním do plexiskla u vchodu do kabin a pokračovalo v pozápasových rozhovorech.
„Na Baryho se dělá zbytečný hon. Pořád se říká, že hraje tvrdě, ale takových hráčů je v lize víc,“ bránil kapitána brankář Jan Laštůvka. „Pořád si na něco stěžujeme, pak hrajeme evropské poháry a nestíháme.“
Jistě, i na těch slovech je něco pravdy. Barošovi se nedá upřít, že je do fotbalu zažraný jako málokdo a že by se pro tým rozkrájel. Když ztratil rychlost, ze které dřív těžil, začal hrát víc do těla a bez bázně se vrhat i do zdánlivě ztracených soubojů. To vše často českým hráčům chybí a v tom může ostravský lídr posloužit jako příklad.
Ale mluvit o honu? Vždyť je to Baroš, kdo se nenaučil rozpoznat hranici a často to se zápalem pro hru přepískne. A ano, je třeba přidat, že vinu nese i prostředí, které mu k prohřeškům dává zelenou.
Dovolil by si snad v Anglii tahat rozhodčího za ruku a nadávat mu? Těžko – i vlastní fanoušci by mu dali hned pocítit, že šlápl vedle.
V Česku příliš dlouho těžil ze statusu hvězdného navrátilce, který dřív podobně ochraňoval třeba sparťanského bijce Tomáše Řepku.
Teď by měl i Baroš poznat, že pravidla platí stejně pro všechny.
