Tým trenéra Jakuba Dovalila začíná sledované Euro středeční bitvou v Praze proti Dánům. „Hlavně si to kluci musí užít, na takovém turnaji už nikdy v životě nemusí hrát,“ vzkazuje „mazák“ Polák.
Co byste jako rekordman ještě mohl českým mladíkům poradit?
To je těžký. (směje se) Za tu dobu se všechno hrozně změnilo a evropská mužstva se vydala jinou cestou. Ve fotbalovosti nás Evropa trošku předběhla. Nevím, jak vypadá náš současný tým, přípravné zápasy jsem nesledoval. Bude to pro kluky hodně těžké, ale fandím jim. Proti každému se dá hrát, a když za úspěchem jdete jako tým, dokážete hodně. A taky věřím, že by nám mohlo vyhovovat domácí prostředí.
Vy jste v 19 letech zažil „skoro domácí“ Euro na Slovensku. Jak se tedy vyrovnat s tlakem?
Hráči by si ho neměli připouštět. Je to sice mistrovství Evropy, ale musí to brát tak, že se můžou jen ukázat a prodat. Mohou si získat respekt, aby se na ně koukala zahraniční mužstva, v nichž můžou potom udělat kariéru. A i díky tomu by se časem dostal český fotbal zase nahoru.
Je to už 15 let, ale jak vlastně vzpomínáte na slovenské Euro?
Bylo tam spousta českých fanoušků. Byla to éra Xaviho, Italové tam měli Abbiatiho nebo Pirla. My jsme měli generaci, kde byl Ujfi a Jankul (Tomáš Ujfaluši a Marek Jankulovski). Pro mě to byla veliká zkušenost. Se Španělama se mi zápas vůbec nepovedl a od té doby jsem byl střídající hráč. Ale jen být s klukama byl super zážitek.
Zpět k současnosti. S Norimberkem jste ve druhé bundeslize obsadili deváté místo. Po sestupu čekal klub asi víc, že?
Byl to hodně turbulentní rok. Už první zápas jsem se zranil a zlomil si žebra. Dostával jsem se do toho postupně, ale protože jsme byli úplně nově složené mužstvo, nešlapalo nám to. Chtěli jsme postoupit, ale bylo to těžké. S příchodem nového trenéra jsme se trochu zvedli, ale výkyvy jsme měli i na jaře, a zbytečnýma prohrama jsme se zastavili. Deváté místo tomu poprávu odpovídá.
A osobní hodnocení?
I moje výkony šly nahoru a dolů, nebylo to takové ustálené. Ke konci jsem čtyři zápasy nehrál kvůli natrženému svalu. Když se to všechno sečte, nebylo to optimální.
Také jste si zvykal na kapitánskou pásku. Byl to nezvyk?
Zkušenosti nějaké mám, klukům asi nějak pomoct můžu na hřišti i mimo něj. Ale přiznám se, že to nebylo takové, jak bych si představoval.
Na čem jako kapitán musíte zapracovat? Třeba na proslovech?
S proslovy jsem problém neměl. Nejsem ten, který by vyloženě moc mluvil. Ale když má někdo říct něco trenérovi nebo k zápasu, ozval jsem se. Sám nevím, na čem zapracovat, snad abych nebyl zraněný. (směje se) Ale ne, vážně, asi bych měl dokázat víc řídit mužstvo. Abychom eliminovali chyby a vypilovali rozhodující detaily.
Nedávno jste se objevil na stadionu Zbrojovky, kde vám sportovní ředitel Zdeněk Kudela ze srandy dával přestupní lístky. Plánujete návrat?
Zatím ne, mám ještě v Norimberku rok smlouvu. A panu Kudelovi jsem říkal: Člověk si ve fotbale nemůže nic naplánovat dopředu. Všichni ví, že lidem, co hrají nějakou dobu venku, se nechce moc vracet domů. Je to i můj případ, ale jak říkám, člověk nikdy neví.
„Křičeli na mě: Střílej, střílej“Už bezmála šestnáct let nesledovalo fotbalový mač v tuzemsku víc lidí. A 18letý brněnský teenager Jan Polák se ve šlágru proti Spartě pasoval do hlavní role. Psalo se 18. září 1999, když se Brňané před zraky 23 800 diváků na stadionu za Lužánkami hnali proti věčnému rivalovi za vyrovnáním. „Byl to z naší strany hodně dobrý zápas, atmosféra byla výborná,“ vzpomíná nečekaný hrdina Polák. Do konce zápasu zbývalo pět minut a domácí se nacpali do sparťanského vápna. „Kopali jsme standardku z půlky,“ vypráví defenzivní záložník, který hlídkoval u středového kruhu. „Všichni čekali centr, ale někdo z kluků mi nahrál.“ Polák se tak s míčem otočil, několikrát si ho posunul. „Myslím, že tenkrát Zdeněk Cihlář na mě křičel: Střílej, střílej!“ Benjamínek ho poslechl, rozjásal napěchovaný stánek, zápas skončil remízou 1:1. „Gól si pamatuju. Moc jsem jich totiž v kariéře nedal,“ směje se bývalý reprezentant, jenž prošel také belgickým Anderlechtem či německým Wolfsburgem. Nyní jako kapitán Norimberku si mohl své ligové začátky za Lužánkami připomenout. „Honza byl v mé předběžné nominaci,“ pokývl jeho bývalý spoluhráč Petr Švancara, jenž vzkřísil zchátralý stadion. 27. června při útočníkově exhibici ale přes dvacet tisíc diváků Poláka neuvidí. S Norimberkem bude polykat tréninkové dávky na soustředění. „Trochu mě mrzí, že tam nebudu,“ přiznává řízný středopolař. „Ale myslím, že to kluci zvládnou i beze mě. Snad to Švancimu vyjde.“ |
