Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Masopustův velitel: Obrečel jsem to. Pepíka jsem měl rád jako bráchu

LEGENDA SLAVÍ 83. Ještě loni Stanislav Ehnert (vlevo) slavil s Josefem Masopustem jeho 83. narozeniny. | foto: archiv Stanislava Ehnerta

2 2015
Nepatřil mezi nejvýraznější postavy ATK Praha, nynější Dukly. Stanislav Ehnert je ale možná poslední žijící pamětník zrodu velkého klubu. Ten nejslavnější, český Fotbalista století a Ehnertův přítel Josef Masopust, v pondělí odešel do fotbalového nebe.

„Byl to pro mě šok, obrečel jsem to. Pepíka jsem měl rád jako svého vlastního bráchu,“ dojatě vypráví 86letý Ehnert, první člen síně Slávy ústeckého fotbalu.

Do Ústí odešel po svém dobrovolném konci v Dukle a dodnes tu žije. „Mohl jsem zůstat v Praze jako voják z povolání, dostal bych hodnost kapitána. Ale za prvé jsem nebyl a nechtěl být straník a za druhé jsem chtěl hrát a ne sedět na lavičce. V Dukle prostě tehdy byli lepší fotbalisti než já.“

Kdy jste se s Josefem Masopustem viděli naposledy?
Loni na Silvestra na Julisce, tam jsme se scházeli pravidelně. Další sraz měl být na Štvanici, ale bohužel k němu už nedošlo. Věděli jsme, že od února ležel v nemocnici, že na tom není dobře. Je to kruté, že takoví dobří lidé odcházejí. Na to, jaké měl dovednosti a popularitu, to byl velice příjemný kamarád, nikdy ze sebe nedělal nějakého borce. Byl to nesmírně skromný kluk, žádný vejtaha. Fotbal dělal, protože ho měl rád, peníze u něj hrály až třetí roli.

Kde jste se poznali?
V Teplicích. Já hrál tou dobu v Trnovanech, on za Teplice. A společně jsme jezdili hrát za krajský výběr tak čtyřikrát pětkrát do roka. A pak jsme spolu působili na vojně. Když narukoval do ATK (Armádní tělovýchovný klub) Praha, já byl velitelem čety kopané. Pepík přišel se zeleným kufrem k tribuně, viděl mě a volá: Ahoj Stando! Jaký ahoj, povídám mu. Snad nazdar soudruhu četaři! Samozřejmě z legrace, na vojně naše přátelství pokračovalo.

Josef Masopust střílí jedinou branku utkání proti Brazílii na fotbalovém mistrovství světa v Chile. (17. června 1962)

Josef Masopust střílí jedinou branku utkání proti Brazílii na fotbalovém mistrovství světa v Chile. (17. června 1962)

Jak se fotbalistovi velí partě spoluhráčů?
To byl horor. Člověk mohl dát rozkaz a rovnou si to jít udělat sám (smích). Ale vojna to moc nebyla, prováděl jsem s kluky jen základní vojenský výcvik.

Měl Josef Masopust nějaké prohřešky, nebo to byl příkladný voják?
Ono se opravdu těžko dá hovořit o vojně, my se naučili jen základní postoj s flintou a natrénovali parádemarš, to byl celý výkaz naší vojenské činnosti. Jinak se hrál jen fotbal. Ale makalo se pořádně. Trenér Kolský jako první v republice začal s dvoufázovou přípravou, byl ohromně vitální, všude běhal s námi a vždycky byl první.

Odešla legenda

Více o úmrtí Josefa Masopusta

U Josefa Masopusta se často zmiňuje jeho enormní úsilí a morálka. Jak jste ho poznal vy?
Pepík byl v každém případě velice seriózní kluk, poslušný. Nebyl to žádný hovorka, od toho tam byl spíš Sváťa Pluskal. Pepík byl hodný kluk, umírněný, ukázněný, disciplinovaný a hlavně spolehlivý.

Takže nikdy neměl průšvih?
On ani nechodil nikam na vycházky, vzal si holku z Trnovan, házenkářku, jejíž rodiče měli řeznictví. A byl věrný manžel. A na fotbale byl výborný parťák. S Láďou Novákem a Sváťou Pluskalem to byli nerozluční kamarádi.

Už na vojně vynikal?
Ale hned ne. On totiž hrál původně v útoku, ale tam byl jako páté kolo u vozu. Jenže trenér Kolský ho stáhnul do zálohy, kde pak vydržel dalších 15 let. To samé Sváťa Pluskal. Ten měl v útoku funkci takového toho rozbíječe jako Honza Koller. Ale Kolský je oba dal do zálohy a oni spolu s Láďou Novákem proslavili naši zemi. Udělali stříbro na mistrovství světa v Chile, byli ve výběrech světa i Evropy.

Fotbalista Dukly Praha Josef Masopust při tréninku na pražské Julisce (17. března 1961)

Fotbalista Dukly Praha Josef Masopust při tréninku na pražské Julisce (17. března 1961)

Josef Masopust před španělským gólmanem Sedrunem při MS v Chile. (31. května 1962)

Josef Masopust před španělským gólmanem Sedrunem při MS v Chile. (31. května 1962)

Vzpomínáte na nějaký velký zápas, který jste po boku Josefa Masopusta odehrál?
Mám jednu vzpomínku z července 1952. Na Strahově jsme hráli s tehdy slavným Honvédem Budapešt. Už za něj sice nehráli hvězdní Kocsis a Puskás, ti zmizeli někam do Itálie. Ale i tak to byl jeden z mých největších zápasů, co jsme spolu sehráli. Skončilo to 2:2.

V čem byl Masopust lepší než ostatní?
V přípravě. On tomu dával úplně všechno. Taky se to projevilo. Ne náhodou byl v roce 1962 nejlepším fotbalistou Evropy. Měl pro to všechny předpoklady. Sice slabší hru hlavou, ale jinak skvělé obě nohy, byl k neutahání. Vodil míč s hlavou nahoře, když už ho poslal dál, vždycky to bylo stoprocentní. V tom byla jeho genialita. Škoda pro něj, že hrál v takové době. To je podobné jako Bican. Kdyby hrál dneska, tak je milionář, ale tady byl pomalu za vlastizrádce. Byla jiná doba. Žádný styk se západem, jejich tréninkové metody nikoho nezajímaly, všichni upřednostňovali Rusáky. Panovalo tady přesvědčení, že to dělají dobře. Ale to už je pryč, nedá se to vrátit ani změnit.

Josef Masopust bude mít pohřeb na „své“ Julisce 8. července. Půjdete?
Určitě! Zavolám Pepíka Říhu a pojedeme se s Pepíkem rozloučit. Jako správní kámoši!



Témata: Josef Masopust




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze