Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Jako klukovi se mi zdálo, že hraju finále MS, vzpomínal Masopust

Josef Masopust střílí jedinou branku utkání proti Brazílii na fotbalovém mistrovství světa v Chile. (17. června 1962) | foto: ČTK

29 2015
Dodnes jde o největší úspěch v dějinách českého a československého fotbalu - stříbro z mistrovství světa 1962. Tým v čele s Josefem Masopustem tehdy prohrál jen s Brazílií. A právě na slavná šedesátá léta vzpomínal legendární záložník v posledním velkém rozhovoru pro MF DNES.

Rozhovor vznikl na začátku června 2014, tedy před rokem. Masopust, který v pondělí ráno zemřel, před světovým šampionátem v Brazílii vzpomínal, jak právě brazilští fotbalisté byli největšími soupeři jeho generace.

Když mu bylo sedm, v obsazeném pohraničí poslouchal rozhlasové reportáže z mistrovství světa 1938. S tatínkem, náruživým fotbalovým fanouškem, se u tranzistoráku bavili o tom, jak ti Brazilci asi kouzlí s míčem.

V pětadvaceti, kdy jeho rodné Střimice mizely z mapy kvůli těžbě uhlí, pomohl na turnaji v Antverpách ubránit nejlepšího dribléra všech dob Garrinchu.

„Domluvil jsem se s Láďou Novákem: Já ti ho budu tlačit k lajně a ty mu pak balon sebereš. Naháněli jsme Garrinchu, jak jen se dalo, a nakonec jsme jeho Botafogo porazili 1:0. Byla to velká sláva.“

V jedenatřiceti vstřelil Brazilcům gól ve finále mistrovství světa! Kromě toho stihl dvěma góly rozplakat proslulý Santos, a skóroval dokonce na stadionu Maracaná v Riu.

„Brazílie mě ovlivnila a Pelého považuju za svého přítele,“ vyprávěl Josef Masopust, první Čech, který získal Zlatý míč. „Ještě předloni jsem byl v Brazílii na návštěvě a sledoval to jejich vzrušení. Fotbal je tam absolutní fenomén.“

Připomeňte si rádiovým záznamem Masopustův gól ve finále MS 1962 v Chile:

O tom jste se bavili s mistry světa z roku 1962?
Už jich moc nezbylo. Brankář Gilmar přijel na vozíku a umřel loni v létě. Není to hezká doba, když vám odcházejí známí. Ale vzpomínky neblednou. Povídal jsem si s Djalmou Santosem, báječným obráncem. Měl stejně mohutný nos jako tehdy, tak se ptám: Ty jsi Djalma Santos, viď? On se na mě podíval a říká: Masopust? Díky tlumočníkovi jsme si báječně popovídali.

Nostalgie?
Moře nostalgie. Když se necítím dobře, tak se doma ponořím do knížek. Říkám si: Jó, kde jsou ty časy, když jsme byli kluci jako buci.

Stává se to často?
Stále častěji. Jako kluk jsem si vysnil, že bych jednou chtěl hrát fotbal v Praze a snad i za národní mužstvo, pokud to půjde. Taky se mi v klučičích letech několikrát zdálo, že hraju finále mistrovství světa a střílím vítězný gól.

Nechybělo k tomu moc.
Škoda. Kdyby nás ve finále s Brazílií nepoškodil rozhodčí Latyšev, třeba bychom vyhráli.

Fotbalista Dukly Praha Josef Masopust při tréninku na pražské Julisce (17. března 1961)
Československý reprezentant Josef Masopust před španělským gólmanem Sedrunem při utkání fotbalového mistrovství světa v Chile. (31. května 1962)
Bývalý reprezentant a trenér Dukly Praha Josef Masopust (vpravo) trénuje svého syna Antonína, který hraje fotbal za žáky Dukly Praha. (17. srpna 1971)

Když tak listujete v kronikách a narazíte na fotku Pelého s Garrinchou, koho byste vybral za lepšího hráče?
Já fandil Pelému, protože byl komplexní. Co dokázal jako bažant ve Švédsku 1958, to na mě udělalo obrovský dojem. Levá noha, pravá, klička, rychlost, dlouhý pas, střela, hra hlavou... Já ho obdivoval. Garrinchu taky, ale ten se občas flákal. Jako by nám říkal: Co je? Kam se ženete? Stejně prohrajete.

Takoví bývali Brazilci všichni. Bavili se fotbalem, dělali finty, zasekávačky, přešlapovačky.
Oni se strašně předváděli. Čišelo z nich, jak jsou zamilovaní do míče. Dokud ho nemuseli přihrát, nechali si ho, mazlili se a my měli často strach, co s námi provedou. Pamatuju, když jsme s Duklou nastupovali proti Santosu s Pelém, stoupl si před nás trenér Kolský a říká: Hoši, hrajeme se Santosem a to já vám moc poradit nemůžu. Jsou to Brazilci, těžko můžeme počítat s tím, že bychom vyhráli. Do té doby totiž Santos vyhrál jedenáct zápasů po sobě při skóre 44:0.

A vy jste na turnaji Pentagonal v Mexiku vyhráli 4:3.
Hrozně jsme makali a já dal dva góly. Hlavně druhý, to byla trefa. Na velkém vápně jsem dostal balon od Růžičky, ještě jsem se podíval kolem sebe a viděl tři Brazilce, jak startují proti mně. Vzal jsem balon z voleje a trefil to dokonale.

Tenkrát jste se Santosem bydleli v jednom hotelu. Vážně si od vás soupeř půjčoval hráče na trénink?
Samo sebou. Přišel trenér Santosu a povídá: Dovolte mi, abych si půjčil dva hráče na tréninkový zápas. Vybrali si mě a Jardu Borovičku. Oni Brazilci nemuseli silové typy, důrazné bojovníky. Tak jsme s Jardou šli a neztratili se.

O takové zkušenosti může současná generace jen snít.
My jsme žili v přátelském duchu. Během turnaje jsme na zápasy jezdili společně autobusem. To byste musel vidět. My byli dochvilní, plnili jsme rozkazy. Seděli jsme v autobuse a nic. Deset minut, patnáct. Najednou z foyer hotelu vytančili kluci brazilští, rozesmátí. Dva kroky dopředu, jeden dozadu. V rytmu samby vešli do autobusu, a když nás viděli, jak tam sedíme bledí od strachu, plácali nás po ramenou: Nebojte, bude to hermano. Jako že to bude bratrské. Jenže my od nich dostali za deset minut dva góly...

Po vítězství jste jim v autobuse na oplátku mohli zazpívat české lidovky.
Jenže my zpátky jeli rozděleně. Brazilci se po zápase rozběhli za branku a došlo na strkanici s fanoušky. Jeďte sami, oni dorazí, řekli nám. Bylo to divné, jako by neunesli porážku. Až v hotelu nám vysvětlili, že jim z hlediště nadávali do negrů, proto si to chtěli vyříkat. Nám pak třásli rukama: Blahopřejeme, vyhráli jste zaslouženě! Měl jste vidět, jak nám narostla ramena. Víte, pro nás byli Brazilci nedotknutelní a my najednou zjišťovali, že si nás cení.

Pelé, král fotbalové historie, o tom mluví dodnes.
Oba si ten moment pamatujeme, jako by proběhl včera. Na mistrovství světa 1962 se zranil a kulhal. Ještě se nedalo střídat. Dostával balon a já vyrazil proti němu. Jen jsem udělal první kroky, tak jsem si uvědomil, že nemůže. Zabrzdil jsem, počkal a on zakopl míč do autu. Z toho gesta poznal, že si ho vážíme. Na rozdíl od jiných soupeřů nemusel mít obavy, že ho Čechoslováci pokopou.

Chtěli jste brazilský fotbal odkoukat?
To nešlo. Oni mají jiné kotníky, kyčle, houpou se v bocích. V Riu jsme bydleli u pláže Copacabana, měli jsme ji přes ulici. Hřiště vedle hřiště a všude plno. Mladí i staří se bořili v písku a my na to koukali s otevřenou pusou. Jak to dokážou? Jak můžou mít balon pořád pod kontrolou?

Fotogalerie

Josef Masopust

Zkusil jste to?
Samo sebou, i když měl trenér strach, že si něco uděláme. Místním jsme nemohli konkurovat, proto jsme se zase rychle vrátili na chodník a koukali.

Tam jste odkoukal šajtli, přihrávku vnějším nártem?
Ne, to už v Teplicích, kde jsem začínal. Kopal tam Sláva Malý, spojka jako já. On uměl šajtli jako nikdo jiný. Říkal mi: Josef, správný fotbalista umí do balonu kopnout jakkoli. Ne vždycky to máš na čistém nártu nebo na placírce, tak zkus šajtli. Když přihráváš, musíš myslet na to, aby rozběhnutý spoluhráč neměl problémy se zpracováním. Ten kop se mi moc líbil, protože vypadal ležérně a přitom byl účinný.

Autor:


Témata: Josef Masopust




Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze