"Když mi zemřeli rodiče, bylo to hodně těžké," říká Celloane, jejíž otce, matku, sestru a další příbuzné zkosil AIDS. "Fotbal mi mění život k lepšímu."
Po Celloane hraje zápas indický tým Magický autobus, jehož "pasažérem" je i fotbalistka Sadhana. "Poprvé v životě se tady upřímně směju, poprvé tančím, protože sama tančit chci," vypravuje dívka s podmanivě hnědýma očima, jež se jako dítě prodávala v ulicích Mumbaje.
Takových příběhů vytáhnete z pochmurné johannesburské čtvrti Alexandra tolik jako z moře sardinek. Možná byste našli nějaký takový v každé lepenkové chýši obřího neutěšeného slumu.
"Vítejte v Alexandře, kde je hodně bídy," křičí do megafonu přiznání i moderátor nad hřištěm. Vzápětí ovšem dodá: "Hodně bídy, ale ještě víc naděje. Vítejte v Alexandře!"
Tak tedy vítejte... Právě tady, v místě, jež se evropským očím jeví bezmála jako předsálí pekla, se koná v rámci mistrovství světa turnaj v takzvaném streetfotbalu - Football for Hope (Fotbal pro naději).
Dvaatřicet dětských týmů z celého světa, často z oblastí plných kriminality, drog a násilí, má v Alexandře vlastní šampionát, který je možná důležitější než ten královsky placených profesionálů.
Jihoafrické tanečnice před začátkem turnaje malých hráčů Fotbal pro naději.
Izrael + Palestina = mír
"Vidím duhu a - vítězství. Cítím ducha tohoto národa a - vítězství." Nejde ani tak o to, co černošský zpěvák zrovna zpívá, ale o to, jak na to reagují lidé ze slumů na tribunách. Sami od sebe spontánně vstanou a tančí, kývají se s citem pro rytmus, který je bělochovi odepřen. Žádný zápas "velkého" mistrovství, vlastně nic dosud v Africe, mě nezasáhlo tak jako tato úchvatná scéna.
Je v ní obrovská síla.
Jsou v ní obrovské emoce
Je v ní... Ano, naděje.
"Bude to znít jako klišé, ale já vážně věřím, že fotbal může těmto dětem pomoci," říká Simona Šafaříková, třicetiletá učitelka z Olomouce, jež na turnaji pracuje jako dobrovolnice a právě teď pečuje o tým Rwandy. "Asi ta děcka zasáhla genocida, která v zemi byla, ale já nemám potřebu se jich na to ptát."
I v češtině lze v Alexandře mluvit o naději; v babylonu jazyků ale najdete zajímavější. Třeba hebrejštinu a arabštinu, kterou používají děti ze společného týmu Izraele a Palestiny.
Momentka z utkání malých fotbalistů a fotbalistek.
"Ti děti hrají spolu, po gólu spolu jásají, nerozlišují, kdo odkud je. Je to jediná cesta, jak z národů dostat to strašné nepřátelství," tvrdí Tami Hay-Sagivová, manažerka družstva jménem Mírový tým.
O kus dál se rozcvičuje tým Fotbalových přátel složený z hráčů Bosny, Černé Hory a Srbska, krutá občanská válka jako by nikdy nebyla.
V zahajovacím zápase celého turnaje nastupuje proti Uruguayi domácí tým Alexandry a lidé jsou u vytržení. Kromě tribun stojí i na střeše nejbližší chatrče a povzbuzují. Když hráči, mezi nimiž musí být vždy aspoň dvě dívky, nemohou dlouho skórovat, diváci svorně motají rukama v jasném gestu: Střídáme, střídáme!
Možná i některého z těchto lidí zasáhla před dvěma roky mohutná vlna xenofobního násilí s epicentrem právě v Alexandře, rozšířilo se po celém Johannesburgu a nechalo za sebou 62 obětí. Teď se ale hraje fotbal a jediný problém je, proč ti "naši chlapci" stále nemohou dát gól.
Kde všude je naděje?
"Proto je turnaj zasazen do Alexandry, nemělo by smysl, aby se pořádal v Praze na Václaváku," tvrdí Šafaříková. K novináři je ostražitá, cítíte její odtažitost: ona je tu proto, aby pomáhala, vy jste podle ní přijel lovit senzace.
Křivdí mi, nebo ne? Namlouvám si, že jsem přijel hledat naději, o níž tady všichni neustále a čítankově mluví. Zajímá mě, jestli tady skutečně je.
Velmi snadno ji najdete v moderním areálu vyrostlém mezi bídou, kde působí nepatřičně jako by tam spadl létající talíř. Jenže nedrží se jen v této rezervaci? V umělé a pečlivě střežené oáze, izolované od hromady bídy a špíny odpadků?
Za jejími hranicemi je nepřístupný svět, sami se do něj odvážíte jen na kousek: s batohem jdete do uliček jen tak, abyste měli stále na dohled policisty u hřiště, i tak jste coby jediní bílí nepříjemným středem pozornosti.
Domorodci, jichž je náhle plno všude kolem, vás neustále zdraví, potíž je, že nedokážete rozeznat, zda jde o srdečnost, nebo pobídku, abyste šel dál do pavučiny nepřehledných stezek, v níž vás jako bezmocnou mouchu chytí.
"Nemusíte se bát, tady najdete jen přátelství," ujišťuje místní designér Walter Nakene s extravagantními dredy a v obrovským slunečních brýlích.
Sám vypadá přátelsky, co chvíli odhalí zuby do oslnivě bílého úsměvu, přesto je čas na návrat zpět.
Tím spíš, když na otázku, jak je to s kriminalitou, odpoví: "Jinde přijdou a vezmou DVD. Tady přijdou, vezmou DVD a k tomu vás zabijí."
Nakene - a zdá se, že nikdo tady - ovšem neřekne o turnaji uprostřed slumů křivé slovo.
Všichni jsou hrdí, že se koná právě v Alexandře: zlepšuje prý obraz čtvrti i celé země ve světě, zvedá sebevědomí obyčejných Afričanů.
O kus dál, na nuzné třídě zvané Leninova, pláče před chatrčí tříleté dítě, matka jej zvedá do náručí, konejší ho lízátkem. Naděje... Naděje je zkrátka všude, i Nakene ji má: "Snažím se dělat zakázky pro velké firmy, abych se odtud dostal."
Pro Sadhaniny vzpomínky
V Alexandře, budeme-li ji brát jako synonym pro nevlídné kouty světa, žije spousta účastníků turnaje, už jsme z ulic zase zpátky na něm.
Domácí družstvo prohrává k lítosti tribun 0:2 s Uruguayí, neproměnilo žádnou šanci, snad promění tu největší - šanci na lepší život.
"Nemůžete pochopit, co pro mě znamená těch pár dní tady. Budu na ně vzpomínat jako na dobu, kdy jsem byla šťastná," říká Sadhana, dětská prostitutka z Mumbaje.
Pochopit jde snad jedno: i kdyby byly jediným smyslem turnaje Sadhaniny vzpomínky, je dobře, že se hraje.
