Po operaci ho musely sestřičky i krmit. Teď už je téměř fit. Ruka ho jen trochu brní. "Na zimní přípravu se těším jako nikdy," vzkazuje spolehlivý obránce, který do Teplic přišel před třemi lety ze Sparty.
Pavle, jak se vám daří?
Jsem vcelku v pořádku, i když nějaké drobnůstky tam ještě jsou. Ale v lednu začnu normálně přípravu bez jakéhokoli omezení.
Kandidujete na teplického smolaře letošního roku, že?
Určitě ne. Zranění k fotbalu patří. Každý si prochází určitým obdobím, kdy má větší smůlu a kdy se mu naopak vyhýbá. Už je to pryč. Chci zapomenout.
Takže jste si vzdušný souboj se sparťanem Liborem Doškem ani nepustil ze záznamu?
Párkrát jsem ho viděl. Hlavičkový souboj, jakých je za zápas moře. Ve vzduchu jsem se otočil a padal kolmo dolů na natažené ruce. Z dost velké výšky. Proto to byla taková tíha, že ruce nevydržely. Neviděl bych to jako nekoordinovaný pád, jak se psalo. Přece když padáte, je logické, že dáte ruce před sebe. To je pud. Ruce jsem dal, jak jsem měl, moc jiných možností nebylo.
Pavel KrmašFotbalista Teplic, defenzivní univerzál, 26 let, výška 193 cm.Rodák z Broumova na sebe upozornil v Hradci Králové, kopal za Spartu Praha, odkud na teplická Stínadla přišel v zimě 2004. V první lize odehrál 104 zápasů a vstřelil osm gólů. |
Naskočila vám husí kůže, když jste se na to zpětně díval?
Určitě jsem se tím nekochal... Ale už jsem zažil mnohem víc horších pádů, které se obešly bez zranění. Asi to tak mělo být. Osud.
Jaké byly první dny po operaci?
Byl jsem vyloženě odkázaný na sestřičky a na moji přítelkyni, deset dní mě musely krmit. Ono to vypadá trochu dětinsky, ale jinak bych se nenajedl. Všichni mi pomáhali.
Celou dobu po operaci jste strávil v teplické nemocnici?
Ano. Vlastně bych rád tímto způsobem poděkoval operujícímu kolektivu, sestřičkám a následně i sestřičkám na rehabilitaci za to, jak se o mě starali. Slyšel jsem o teplické nemocnici hodně hanlivých vyjádření, ale já nemůžu říct jediné křivé slovo. Byl jsem spokojený po všech stránkách! Zvlášť bych chtěl poděkovat panu doktoru Frajtovi, který mě operoval a pak kontroloval. Choval se profesionálně, je velký odborník, prostě muž na svém místě.
Jak léčba probíhala dál?
Po návratu z nemocnice jsem měl levou ruku ještě tři týdny v dlaze. Vlastně obě ruce ještě bolely, možnosti jsem měl omezené. Už jsem se víceméně najedl, ale trvalo mi to dlouho. Pak jsem začal rehabilitovat. Teď jsem bez omezení.
A co kovová dlaha v ruce?
Já dostal do obou rukou destičky z nějaké slitiny. Už mi zůstanou. Je to moderní materiál, tělo ho přijme.
Kdy jste začal trénovat?
Po šesti sedmi týdnech. Nejdříve sám. Za 14 dní už normálně s klukama. Jen jsem nechodil do kontaktních her, soubojů. Pakmě čekala ještě jedna operace. V Praze mi dělali revizi nervů, protože mě brněly prsty, neměl jsem dobrou citlivost. Bál jsem se, jestli se neporušil nerv. Nenašli problém. Je otázka času, kdy nerv proroste. Prý se zvětšuje za den o milimetr. V pravé ruce mi ještě chybí úplný cit, takže mi ta drobná motorika nejde, ale při fotbale mě to obtěžovat nebude.
Jak vám bylo bez fotbalu?
Svrběly mě nohy. Je hrozné, když nemůžete hrát. Klukům jsem držel palce. Po nepovedeném začátku se zvedli, dotáhli špičku, ale škoda dvou posledních domácích zápasů se Slavií a Budějovicemi. Ještě je 13 kol, vůbec nic není ztracený.
Nebudete se bát hlavičkových soubojů, v nichž jste byl výborný?
Asi ze začátku trochu strach mít budu. Mám čas v přípravě, abych se toho zbavil. A já věřím, že se toho zbavím. Půjde o to, abych v prvním souboji zjistil, že ruka drží.
Už se nemůžete dočkat 3. ledna?
Jasně. Jsem strašně rád, že zase začnu. Zimní příprava sice nebývá oblíbená, ale já se na ni těším jako nikdy. Potřebuju ji a hlavně - fotbal mi chybí.
