Fotbaloví mistři z roku 1960 přišli o skvělého stopera Hledíka

Jiří Hledík, legendární fotbalista, ve své době jeden z nejlepších obránců v Československu a mnohonásobný reprezentant, zemřel. Dlouholetá opora hradeckého mužstva, která se v roce 1960 výrazně podílela na zisku zatím jediného mistrovského titulu pro hradecký klub, následovala řadu svých spoluhráčů krátce poté, co se dožila 86 let.

V roce 2009 oslavil Jiří Hledík osmdesáté narozeniny, nechybělo u toho ani poděkování hradeckého klubu. | foto: MAFRA

„Jeho výjimečnost spočívala v tom, že v sobě spojoval řadu výborných fotbalových vlastností, díky nimž hrál za národní mužstvo i třeba za Spartu,“ uvedl Ladislav Škorpil, dlouholetý trenér a nyní hlavní skaut hradeckého klubu.

Do Hradce Hledík přišel právě ze Sparty a byl to z dnešního pohledu hodně zvláštní přestup. Mnohonásobný reprezentant pocházející z východních Čech totiž z Prahy odcházel na vrcholu svých fotbalových sil, bylo mu 29 let. Sparta se bránila, využila tzv. karenční lhůtu a Hledík nemohl celý rok hrát. „Táhlo ho to domů, pochází odsud i jeho manželka,“ vysvětluje jeho tehdejší krok Škorpil.

Hledík se poté podílel na postupu v roce 1959 a hned v následující sezoně i na mistrovském titulu. V hradeckém klubu Hledík působil až do konce 60. let minulého století, poté hrál ještě několik let v nižších soutěžích za Jaroměř a Dvůr Králové.

Fotbalista pocházející z Pardubic odešel v roce 1952, kdy mu bylo 23 let, do Olomouce. Po dvou letech strávených v tehdejším klubu Křídla vlasti se přesunul do Prahy, kde hrál za tamní ÚDA (později Dukla) a Spartu. V té době se také začal objevovat v československé reprezentaci, za kterou nakonec odehrál 27 zápasů.

Bohužel pravděpodobně kvůli tahanicím o přestupu do Hradce přišel v roce 1958 o nominaci na mistrovství světa. O čtyři roky později se v kvalifikaci na další šampionát sice podílel na barážovém postupu přes Skotsko, ale na mistrovství světa v Chile, kde československý tým slavně získal stříbrné medaile, si nezahrál.

Poslední rozloučení s bývalým výborným fotbalistou Jiřím Hledíkem proběhne v pondělí 4. května.

Hledík? Výborný fotbalista, který uměl řídit hru mužstva, vzpomíná Škorpil

Tyhle chvíle plné radostné fotbalové euforie si Ladislav Škorpil pamatuje i přesto, že za měsíc a několik dnů to bude 55 let, co se udály. Na začátku června roku 1960, přesně v den, kdy Škorpil slavil své patnácté narozeniny, totiž fotbalisté Hradce Králové porazili 4:0 Nitru a poprvé v historii získali mistrovský titul.

Nadšení fandové se poté ze stadionu vydali průvodem do centra města, s hráči na ramenou byl jejich cílem hotel Avion, kde se tradičně slavily fotbalové úspěchy. Jeden z hráčů ale nejdříve zamířil domů, protože bydlel přímo naproti Avionu.

„Vystoupal do poschodí na balkon, kde bydlel, kynul odtamtud davům pod sebou a ten vyvolával jeho jméno. Něco podobného jsem v Hradci zažil už jen jednou, když přijel prezident Zápotocký,“ vzpomíná si Škorpil, který jako velký fotbalový nadšenec a aktivní hráč u mistrovských oslav nemohl chybět.

Tím hráčem, který tehdy před necelými pětapadesáti lety vyšel na balkon svého bytu, byl Jiří Hledík. Skvělý střední obránce, s jehož jménem je spojen nejen největší úspěch v dosavadní historii klubu, ale celé období od konce padesátých do konce šedesátých let minulého století.

Čím podle vás byl Hledík výjimečný, že se tak zapsal do historie nejen hradecké kopané?
Spojoval v sobě vlastnosti, které mu umožňovaly podávat takové výkony, že ho chtěly přední kluby. Vždyť hrál v ÚDA Praha či ve Spartě, reprezentoval. Začínal sice v záloze, ale nejvíc slávy pobral na stoperu. Měl pro to výborné fyzické předpoklady, od kterých se odvíjela výborná hra hlavou, byl na tom dobře i fotbalově a navíc měl schopnost řídit hru obrany, což často dnes hráčům chybí. Měli to asi v rodině, jestli si dobře pamatuji, tak jeho bratr hrál stejně dobře v Holicích a v pardubické Lokomotivě.

Jste o víc než jednu generaci mladší, kdy jste Hledíka jako fotbalistu v Hradci zaregistroval?
Byl to reprezentant, takže byl známý. Pak šel do Hradce, rok nemohl hrát a jen trénovat. Když po roce mohl konečně za Spartak nastoupit, tak to bylo v zimě na škvárovém hřišti ve Farářství v přáteláku s Rudou Hvězdou. Tehdy tam přišlo lidí, že to bylo neskutečné. Kvůli němu, byla to fotbalová osobnost, navíc kvůli tomu, aby mohl hrát v Hradci, tak si způsobil velké komplikace.

Prý kvůli tomu vypadl i z národního týmu a přišel tak o dva světové šampionáty?
Těžko říct, ale vždycky se tvrdilo, že do reprezentace je z venkova dál než z Prahy. Byl to výborný fotbalista, ale měl také konkurenci na svém postu, hrál tam tehdy hlavně Popluhár z Bratislavy, nebylo lehké se prosadit.

Prý jste si proti němu i zahrál, přestože jste kvůli zranění brzy hrát přestal a začal jste trénovat?
To je pravda. Bylo to někdy po polovině šedesátých let, kdy jsem byl na vojně v Dukle Žamberk. Tehdy se hradecké áčko zachraňovalo, s námi hrálo béčko a s ním jako hrající trenér přijel právě Hledík. Bylo na něm stále vidět, že je to pan fotbalista, i když mu bylo skoro čtyřicet. Ostatně v nižších soutěžích pak hrál ještě řadu let. My jsme se ve Spartaku vlastně minuli, on odešel jako hráč a já možná za rok tam začal trénovat žáky.

Pro fanoušky Hradce ale asi navždy zůstane oporou mistrovského týmu, zatím jediného v historii klubu.
Měl na tom určitě velký podíl, byl v nejlepších letech, bylo mu třicet. Pamatuji se, že když se hrálo o titul, tak Hradec hrál se Slovanem Bratislava a Hledík si dal vlastence, kterým se prohrálo. Přijít třeba tímhle o titul, to by byla smůla. Ale v tom měl štěstí a nakonec to nevadilo. I to k velkým fotbalistům patří.