Bylo krátce po obědě a hráči se teprve blížili z letiště. Majitel podniku Marc Schlüter už nervózně vykračoval po zahrádce a tomu, kdo šel kolem, nabídl: "Dáte si něco k pití? Ale jenom teď, za půl hodiny už ne. Tenhle dům pak bude patřit někomu jinému."
Dělal to z netrpělivosti, aby se něčím zabavil. Schlüter není žádný navoněný hoteliér ve fraku, ale vysoký chlapík v brýlích, obyčejné kostkované košili, šedých kalhotách.
Miluje fotbal. O víkendech dělá rozhodčího v druhé belgické lize.
Právě on se bude starat o národní tým. Než vstoupíte do Pavillonu de Zoute, musíte projít pečlivě upravenou zahrádkou. Takové dílo se netvořilo nahonem, ale celé generace. Hotel nechal mezi válkami postavit Schlüterův dědeček.
Je to rodinné sídlo, kde se meznávštěvníky proplétá vilná černobílá kočka. Na trávě je přichystáno plno židlí k posezení, které y vystačily pro celý regiment. Před vchodem si chladný vítr pohrává s nafukovacím lvíčkem Victorem, třímetrovým maskotem reprezentace.
"Pro vaše fotbalisty máme přichystáno vše, na co budou mít chuť," říká pyšným tónem
majitel. Hráči si přáli, aby mohli po večerech ladit kanály české televize, tak je mají.
V místnosti pro relaxaci je obrovské plátno na zábavné filmy i fotbalovou přípravu u
videa. "Slíbil jsem jim je - a já sliby plním," pochlubí se Schlüter.
Do hotelu je všem vstup zakázán, jak nakázal trenér Jozef Chovanec. Hoteliér jen nakročí na červenočerný koberec a ukáže do dáli. "Napravo jídelna, nalevo bar." Dál už návštěvy nesmějí.
V tom Schlüter slyší, jak na ulici rachotí autobus. Je kropenatě modrý, pomalovaný pestrými obrázky fanoušků v českých národních barvách. Na dálku svítí, že by ho nikdo nepřehlédl. Je po půl druhé odpoledne a blíží se národní tým. Jeden muž z hotelové ochranky začíná kroužit před vchodem, pohledem dává všem najevo, že teď už musí pryč. Hotel od teď patří jen fotbalovým reprezentantům, pro ostatní je nedostupný.
Když však večer vyrážejí hráči na trénink, tváří se rozladěně, na první pohled vyšňořený hotel je zklamal. "Zvenku je pěkný, ale vevnitř ani náhodou. Před čtyřmi roky v
Anglii jsme proti tomu měli osmihvězdičkový luxus," procedí Patrik Berger zklamaně mezi
zuby. Ostatní se přidávají.
"Mám měkkou matraci, musím si ji nechat vyměnit," žasne Jan Koller. Hráči si nemohou zavolat telefonem z jednoho pokoje do druhého, některým připadá, že je hotel uvnitř dokonce špinavý.
"O hotelu mluvit nebudu," prohlásil Pavel Kuka a okamžitě zmizel v autobuse, který odjížděl z tréninkového hřiště. První den národního mužstva na Euru 2000 vůbec nekončil
s úsměvy.
Dělal to z netrpělivosti, aby se něčím zabavil. Schlüter není žádný navoněný hoteliér ve fraku, ale vysoký chlapík v brýlích, obyčejné kostkované košili, šedých kalhotách.
Miluje fotbal. O víkendech dělá rozhodčího v druhé belgické lize.
Právě on se bude starat o národní tým. Než vstoupíte do Pavillonu de Zoute, musíte projít pečlivě upravenou zahrádkou. Takové dílo se netvořilo nahonem, ale celé generace. Hotel nechal mezi válkami postavit Schlüterův dědeček.
Je to rodinné sídlo, kde se meznávštěvníky proplétá vilná černobílá kočka. Na trávě je přichystáno plno židlí k posezení, které y vystačily pro celý regiment. Před vchodem si chladný vítr pohrává s nafukovacím lvíčkem Victorem, třímetrovým maskotem reprezentace.
"Pro vaše fotbalisty máme přichystáno vše, na co budou mít chuť," říká pyšným tónem
majitel. Hráči si přáli, aby mohli po večerech ladit kanály české televize, tak je mají.
V místnosti pro relaxaci je obrovské plátno na zábavné filmy i fotbalovou přípravu u
videa. "Slíbil jsem jim je - a já sliby plním," pochlubí se Schlüter.
Do hotelu je všem vstup zakázán, jak nakázal trenér Jozef Chovanec. Hoteliér jen nakročí na červenočerný koberec a ukáže do dáli. "Napravo jídelna, nalevo bar." Dál už návštěvy nesmějí.
V tom Schlüter slyší, jak na ulici rachotí autobus. Je kropenatě modrý, pomalovaný pestrými obrázky fanoušků v českých národních barvách. Na dálku svítí, že by ho nikdo nepřehlédl. Je po půl druhé odpoledne a blíží se národní tým. Jeden muž z hotelové ochranky začíná kroužit před vchodem, pohledem dává všem najevo, že teď už musí pryč. Hotel od teď patří jen fotbalovým reprezentantům, pro ostatní je nedostupný.
Když však večer vyrážejí hráči na trénink, tváří se rozladěně, na první pohled vyšňořený hotel je zklamal. "Zvenku je pěkný, ale vevnitř ani náhodou. Před čtyřmi roky v
Anglii jsme proti tomu měli osmihvězdičkový luxus," procedí Patrik Berger zklamaně mezi
zuby. Ostatní se přidávají.
"Mám měkkou matraci, musím si ji nechat vyměnit," žasne Jan Koller. Hráči si nemohou zavolat telefonem z jednoho pokoje do druhého, některým připadá, že je hotel uvnitř dokonce špinavý.
"O hotelu mluvit nebudu," prohlásil Pavel Kuka a okamžitě zmizel v autobuse, který odjížděl z tréninkového hřiště. První den národního mužstva na Euru 2000 vůbec nekončil
s úsměvy.
