Jediný okamžik však mohl dobrý Šmejkalův výkon zhatit. Pět minut před koncem, když závěrečný zoufalý tlak Slavie vrcholil, si málem srazil míč do vlastní branky. "Zrovna zapadalo slunko, a míč, který jsem chtěl jednoduše odkopnout, se mi v něm na okamžik ztratil," přiznal. Schovaný míč špatně trefil, a mohl být malér. "Prohrát takovým gólem by byla velká smůla, vždyť o dvě tři minuty později už bylo sluníčko za tribunou a nikoho nemohlo oslnit."
Za osmdesát minut vystřelil na příbramskou branku jen dvakrát Sedláček z přímého kopu a o dvě slabé střely se pokusil Ulich. Další akce už Šmejkalova formace do koncovky nepustila.
"Čekal jsem takový zápas," připustil Šmejkal. "Obě mužstva chtěla hrát fotbal, obě se dostala do šancí." Za slávisty mluvit nechtěl. "Proč neměli víc šancí? Asi proto, že jsme hráli dobře. Terén a vítr vadily oběma mužstvům stejně, také my hrajeme technický fotbal."
O Lize mistrů ještě podle příbramského libera rozhodnuto není. "Ještě je brzy, pro nás je v tuhle chvíli důležité, že jsme získali bod venku, a ten musíme v domácím utkání potvrdit. Chceme postoupit do pohárů, ale tím, jaký to bude, se nezabýváme."
Daniel Šmejkal před lety působil ve Slavii, v roce 1996 s ní dokonce slavil titul, přesto žádné zvláštní pocity ve vzájemných soubojích s bývalými spoluhráči necítí. "Jsou pro mě stejným vrcholem sezony, jako souboje se Spartou. Po čtyřech letech, co jsem ze Slavie už o nic mimořádného nejde," tvrdí Šmejkal.
Před zápasem jej proto ani nenapadlo vyhlašovat nějaké zvláštní prémie pro spoluhráče, kteří přispějí dobrému výsledku. "Ale dodatečně asi nějaké šampaňské koupím," vzpomněl na tradiční zvyk, když mizel v burácející kabině.
