„Vycházeli jsme spolu dobře. Já nikdy nemel s trenéry problémy. S panem Ciprem se budeme potkávat a doufám, ze i dobře spolupracovat,“ pousmál se Havel.
Jeho životní příběh je pozoruhodný. V roce 1999 Havel, už jako elektrotechnický inženýr, opustil z pozice brankářské jedničky tehdy sestupující Plzeň. Podepsal smlouvu v Teplicích, ale na pul roku si ho půjčila Olomouc. Tam Havel odchytal i zápas Poháru UEFA.
Jenže hned začátkem roku 2000 se kariéra zadrhla. Havel si v přípravném duelu po souboji s protihráčem protrhl plíci. Sotva se vyléčil, zabrzdilo ho další zranění - zlomený kotník. Na první ligu jen koukal z hlediště.
„Hodně lidí říkalo, že mi Teplice nesvědčí, ať raději zmizím. Ale nejsem pověrčivý. Za zranění nikdo nemohl. Nechtěl jsem kvůli tomu utíkat.“ V Teplicích vydržel tři a půl roku, jeho manželka ve městě porodila obě dcery, Anetu a Terezu. „Bylo těžké město opouštět, se ženou jsme to oplakali.“
Daňové poradenství, rodinná firma Havlových, stále spravuje účty třeba teplického trenéra Františka Straky. „Tyhle aktivity nepřeruším. Nicméně nejdřív musím plnit dobře svou funkci v Plzni.“ Ještě letos v létě ho trenér Pavel Tobiáš zlákal do Českých Budějovic.
Havel podepsal smlouvu, ale pul hodiny před operací kolena se dozvěděl, ze nebyla zaregistrována a klub s ním nepočítá. „Mohli jsme si sednout ke stolu a vyřešit všechno v klidu, zklamali mě. Ale nemám zájem někomu se mstít.“
Od té chvíle tušil, ze v první lize brankářské místo těžko sežene. „Počítal jsem s tím, ze to pro mě může být konec vrcholového fotbalu,“ přiznal. Do branky se nevrátí. „Jen kdyby se nám zranili gólmani v béčku, zachytal bych si divizi,“ říká gólman, jenž chodí v obleku, s precizně uvázanou kravatou.
