V polovině ledna oslavil padesátiny a od Sparty dostal začátkem prosince předčasný dárek v podobě ukončení spolupráce.
"Nadšený jsem z toho nebyl, ale že bych byl zapšklý, to ani náhodou. Bral jsem to jako realitu. Přišel nový generální manažer Hřebík a vzal si k sobě lidi, kteří mu vyhovují. Takhle to přece chodí skoro všude, kam nový šéf přijde," říká Stejskal.
Dvě předchozí angažmá Jaroslava Hřebíka ve Spartě jste však zažil. Vycházeli jste spolu dobře?
Pokud se ptáte, jestli jsme spolu neměli nějaký konflikt nebo nedorozumění, tak nic podobného se nestalo. Vycházeli jsme spolu normálně. Možná teď usoudil, že do třetice by to se mnou už nebylo ono.
Mluvili jste spolu? Řekl vám k ukončení angažmá ve Spartě vůbec něco?
Nic mi k tomu neřekl, čemuž jsem se ale taky vůbec nedivil. U nás se pořád říká, že trenér a další lidi z klubového vedení by s hráči měli mluvit, ale já za svého čtyřletého působení v Queens Park Rangers nepamatuju, že by mi kouč někdy zdůvodňoval, proč mě nestaví. Takže nad tím, že za mnou Hřebík nepřišel, se vůbec nepozastavuju.
Jan Stejskal
Vaším jediným zaměstnáním tak zůstala práce asistenta pro brankáře v národním mužstvu?
Přesně tak. Mám u reprezentace smlouvu do letošního mistrovství Evropy a pak se uvidí.
Takže teď máte spoustu volného času.
To je pravda. Můj konec ve Spartě udělal největší radost manželce Jitce, které jsem víc toho volna sliboval už asi tak posledních dvanáct let. Děti mám velké, synovi je osmadvacet a dceři o pět míň, takže manželka si mě teď může užívat. A taky mám víc času na všechny sportovní televizní programy. Vedle fotbalu hltám u obrazovky nejvíc tenis.
V klubu už byste tedy pracovat nechtěl?
Ale to neříkám. Když mi bude zdraví sloužit, nějaký ten rok bych se někde brankářům ještě věnoval rád.
V nadcházející jarní sezoně před vámi stojí obrovská výzva, start Česka na mistrovství Evropy. Los, který do základní skupiny svedl Polsko, Rusko, Řecko a Česko, si všichni soupeři náramně pochvalují. Patříte také mezi optimisty?
Postup ze skupiny bych si pochopitelně moc přál, ale ono je to v takové skupině ošidné. Na Euru v Portugalsku jsme ve skupině měli vedle Lotyšska Holanďany a Němce, moc šancí na postup se nám nedávalo a my tu skupinu vyhráli. Letos už kdekdo mluví o postupu, ale já říkám bacha na to!
Tipnul byste si v této skupině konečné pořadí?
Netipuju a nesázím, ale když se mě zeptáte, kdy vyhraje naši ligu, bez přemýšlení řeknu Sparta.
Opravdu nesázíte?
Vsadil jsem si jednou v životě, bude to tak přes deset let. Šlo o čtyři zápasy Ligy mistrů a neuhádl jsem ani jeden. V jednom zápase mi to pokazila proměněná penalta v poslední minutě, v dalším jsem měl šanci, kdyby sudí jasnou penaltu odpískal, ve třetím utkání se můj tip změnil pár minut před koncem a čtvrtý zápas mi ulít úplně. Tenhle pokus mě od dalšího sázení navždycky odradil.
Gólman Jan Stejskal (vlevo) se při exhibičním utkání snaží zastavit nájezd Patrika Bergra.
Dlouho jste byl nejlepším českým brankářem v počtu vychytaných ligových nul, čisté konto jste uhájil ve 164 zápasech. Až loni na podzim vás překonal Petr Čech, který má nul už 170. Jak byste Čechův výkon okomentoval?
Já si ty nuly nikdy nepočítal. Ale jak jich přibývalo, někdo mě na to upozornil, ale už ani nevím, kdo to byl. A pokud jde o Petra Čecha, tak se jeho bilanci nedivím. Znám ho od devatenácti, když v létě 2001 přišel do Sparty. Charakterizoval bych ho jako obrovsky cílevědomého gólmana, který od svých začátků dobře ví, co chce. A jde za tím.
Kdo je podle vás po Čechovi druhým nejlepším současným českým brankářem?
Jarda Drobný z Hamburku.
Jenže ten nedávno dostal v bundeslize pět gólů od Dortmundu...
No a co? Tohle občas potká i ty nejlepší gólmany.
A kdybyste měl říci tři nejlepší gólmany, kteří vám coby trenérovi brankářů prošli rukama?
Petr Čech, Jaromír Blažek a Antonín Kinský. První dva jsem trénoval ve Spartě i v nároďáku, zatímco Kinského jsem zažil jen v reprezentaci.
Vzpomenete si ještě na svůj premiérový prvoligový start?
Bylo to na podzim ve dvaaosmdesátém, když jsem byl na vojně v Chebu. Do zápasu s Vítkovicemi mě tenkrát trenér Lopata poslal z lavičky ještě v prvním poločase, když jsme prohrávali dva nula. Kluci už pak stačili jen snížit.
Jan StejskalNarozen: 15. ledna 1962 |
Vaše kariéra je však spjata především se Spartou. Kolik titulů jste na Letné získal? Některé prameny uvádějí sedm, jiné jen šest.
Já si na férovku počítám šest. Ve Spartě jsem chytal od jara 1984 do poloviny října 1990. Tak si sparťanské tituly počítám za roky 1984, 1985, 1987, 1988, 1989 a 1990. Ten, co Sparta vybojovala v roce 1991, si nepřivlastňuju, protože v říjnu 1990 jsem odešel do anglického Queens Park Rangers.
Když jste se v létě 1994 ve dvaatřiceti z Premier League vracel domů, překvapivě jste zamířil do konkurenční Slavie. Proč?
Měl jsem i několik jiných prvoligových nabídek, ale z Prahy jen jedinou, právě ze Slavie. A já z Prahy nechtěl, takže jsme se domluvili.
Ze Sparty se neozval nikdo?
Tam byl jasnou jedničkou Petr Kouba, takže sparťani neměli ke shánění gólmana žádný důvod.
Dá se váš tehdejší příchod do Slavie srovnat s podzimním příchodem sparťana Františka Straky na slávistickou trenérskou lavičku?
Neřekl bych. Nejspíš i proto, že já asi takový sparťan jako Franta tenkrát nebyl. Ale když to angažmá ve Slavii bral, docela jsem ho chápal. Prostě dostal práci, a jestli na nabídku Slavie kývl, jistě si spočítal, co všechno mu tohle angažmá může přinést. Mimochodem, podobné přechody k rivalům jsou známé i v zahraničí. Například Mark Hughes z Walesu hrál asi sedm let za Manchester United a potom trénoval City, brazilský fotbalista Leonardo zase kopal za AC Milán, který později trénoval, a nedávno seděl jako kouč na lavičce milánského Interu.
Jak na svá slávistická léta vzpomínáte?
Samozřejmě jen v dobrém. Všechny vzpomínky můžu shrnout do dvou momentů. Na jaře 1996 jsem si ve čtyřiatřiceti zahrál semifinále tehdejšího Poháru UEFA a se Slavií jsem oslavil mistrovský titul. Já bych řekl, že v poválečné historii moc fotbalistů, kteří mají titul s oběma pražskými S, není.
Jenže jistě nemůžete zapomenout, že rok předtím jste se coby brankář Slavie vzdal reprezentace na protest proti praktikám v lize.
To si samozřejmě pamatuju dobře.
Jan Stejskal
Ve svém prohlášení jste tenkrát v květnu 1995 zmínil, že jarní průběh ligy nebyl regulérní. Že co se děje na trávnících je komedie a že se vůbec nedivíte divákům, že na fotbal nechodí. Kam jste tehdy těmito slovy mířil?
Samozřejmě na rozhodčí. Co si tenkrát dovolovali, to bylo do nebe volající. A ještě se všem vysmívali. Samozřejmě po mně všichni chtěli důkazy, jenže ty jsem neměl. Jistým zadostiučiněním pro mě pak bylo, že jsem byl za ten rok 1995 vyhlášen Osobností ligy.
Jak vidíte české rozhodčí dnes? Pořád k nim máte výhrady?
Řekl bych, že s těmi devadesátými lety se to srovnávat nedá. Chyb a občas i velkých se sudí dopouštějí pořád, ale už nemám ten pocit, že by někoho poškozovali úmyslně. Zatímco tenkrát jsem ten pocit měl. A když se dneska podíváte na německou, anglickou či španělskou ligu, dělají tam někdy rozhodčí větší chyby než u nás.
Co jste říkal zářijovému odvolání Macelovy komise rozhodčích a nástupu Dagmar Damkové?
Tohle šlo úplně mimo mě. Ale úroveň našich rozhodčích se výrazně zlepšila už za Macely.
Když byste měl vzpomenout na svůj nejlepší zápas v kariéře, který byste zmínil?
Tohle vám opravdu neřeknu. Z té spousty zápasů se jeden nejlepší snad ani vybrat nedá. Já byl vždycky spokojený, když jsme vyhráli. Ale nikdy jsem po vítězství nešel ze hřiště s tím, že bych si říkal, tak tohle byl můj zápas.
A máte v hlavě dodnes nějaké utkání, ve kterém byste se nejraději propadl?
Hodně mi vyčítali gól, který jsem dostal v září v devadesátém čtvrtém v domácí odvetě Slavie s AIK Stockholm v prvním kole Poháru UEFA. Tam jsem hráli nula nula, doma jsme vedli dva jedna a sedm minut před koncem jsme dostali druhou branku na konečných dva dva. A byli jsme venku. Já dodnes tvrdím, že i když ten míč šel přes celou branku, dosáhnout jsem na něj nemohl. Pak mě ještě straší jeden kvalifikační zápas za národní mužstvo na Letné proti Portugalsku v devětaosmdesátém. Vedli jsme gólem Michala Bílka ze začátku první půle a čtvrt hodiny před koncem na mě šla střela, kterou jsem mohl pohodlně chytit. Jenže míč mi nad hlavou propadl mezi rukama na břevno, odrazil se do pole a z dorážky jsem dostal gól. To mi bylo fakt hrozně! Padl jsem na trávník, hlavu zabořil do trávy a vůbec se mi nechtělo vstát. Ale sedm minut před koncem mě od té obrovské blamáže zachránil Michal Bílek, když dal vítěznou branku. Nezapomenutelný spoluhráč ze Sparty, se kterým jsem se po letech sešel u národního mužstva.
Jan Stejskal v době, kdy chytal za Slavii.
S profesionální kariérou jste se rozloučil na jaře 1999 jako brankář Viktorie Žižkov. Jak jste se v tomto klubu ocitl?
Na podzim 1998 se stal ve Slavii jedničkou Radek Černý, já se ještě na první ligu cítil, tak jsem šel v zimě do Viktorky.
A co ten rychlý konec?
Ve čtvrtém jarním zápase jsme hráli právě na Slavii a já si v tom zápase zlomil kotník, když jsem při jednom zákroku na tu nohu nějak blbě dopadl. A když jsem se uzdravil, už se mi do toho kolotoče nechtělo. Začínal jsem si dělat trenérskou profilicenci a trenér Cipro si mě vzal v létě 1999 do Slavie jako asistenta pro brankáře.
Po roce jste však přešel jako trenér brankářů do Sparty.
V létě 2000 mě oslovil tehdejší sparťanský trenér Ivan Hašek a já na Letné vydržel až do toho loňského prosince. U reprezentace jsem od začátku roku 2002, kdy si mě tam vytáhl Karel Brückner.
Řeč byla o vašich a Čechových vychytaných nulách. Poradíte na mistrovství Evropy právě brankáři Čechovi, jak udržet další nuly?
Kéž by to takhle fungovalo. Ale ty na nuly budeme připravovat celé mužstvo. Každý cítí obrovskou šanci a já teď řeknu jedno klišé, které sice nemám rád, ale které platí: rozhodne momentální forma.
