Nováček turecké ligy nevstřelil po čtyři zápasy v řadě ani gól, minulých šest porážek jej potopilo na předposlední místo. Před čtrnácti dny klub vyhodil trenéra Jozefa Jarabinského, po dalším týdnu se balil i jeho nástupce. Mezitím byl Zdráhal vyloučen. "Trošku se to v klubu zhoršilo," říká téměř dvoumetrový útočník.
Jinak si nestýská. Z rozlehlého čtyřpokojového bytu ve městě Izmir se dívá na vylidněné pobřeží Egejského moře. Vstává před devátou, za hodinu vyráží na stadion, kam mu to autem trvá pět minut. Na oběd už se vrací domů. Obvyklý režim po šest dní v týdnu, ten sedmý se obvykle hraje zápas.
Třicetiletý chlapík nevyniká žádnými technickými bravurami nebo rychlostí, přesto byl v domácí lize výjimečný. Potíže dělával soupeřům svou výškou. Zdráhal měří bez tří centimetrů dva metry, je vyhlášeným hlavičkářem. "Výška mi asi do Turecka pomohla nejvíc. Jsem snadno zapamatovatelný, taková postavička jako já se nedá přehlédnout." Snad proto dostával v kariéře nabídky z kuriózních končin. Mohl jít do Rotoru Volgograd, Torpeda Moskva, do Číny. Kývl až na nabídku od Göztepe Izmir, kam přišel na půlroční hostování.
Takový habán je v turecké lize raritou, i nejurostlejší obránce přesahuje o půl hlavy. Právě na Zdráhalovu výšku vsadil trenér Jarabinský. Jenže bývalý šéf Sparty a Slavie už v Izmiru není. Týmu se nedařilo, tak musel jít. "Když vyhodili jeho, možná dojde i na mě. Musím s tím počítat." Zdráhal zatím zůstává. Rve se s menšími beky, vyhrává devět s deseti hlavičkových soubojů, ale o to víc schytá ran. "Ti prckové jsou na mě hrozně drzí. Pořád provokují, štípají." Nedávno to psychicky nevydržel, fauloval a byl vyloučen. Dva zápasy nesměl hrát, nastoupí až o tomto víkendu.
Zatím vstřelil jen jediný gól, přesto si fanoušci českého obra hned oblíbili. "Jsou bezvadní, škoda že příliš prohráváme. To atmosféru v klubu zhustilo. Chodí tak pětadvacet tisíc lidí a dělají pekelnou atmosféru." Ještě v listopadu hrával Zdráhal za Bohemians a snil o tom, jak se vrátí do rodného Prostějova a na jaře bude nastupovat za Drnovice. Všechno se seběhlo jinak. Místo na Moravu šel daleko od domova.
První měsíc pobýval v cizí zemi sám. Bydlel v hotelu, chodil jen na tréninky a zpátky. Až na Štědrý den ráno přijela za útočníkem manželka s dvouletou dcerkou. Vybrali si byt a poznávají turecké zvláštnosti. "Nejhorší je to v autě. Když stojím na červenou, oni podrážděně troubí, protože zrovna přes křižovatku nic nejede. Přednost zprava nebo blinkry? To tu vůbec neexistuje." Zvyká si na motorky v protisměru i na turecké záchody v kabině. Učí se nový jazyk, ale moc mu to nejde. Zná jen pár výrazů, v turečtině se naučil dny a číslovky, aby věděl, kdy přijít na trénink.
V Turecku navíc ztratil své příjmení. Každý z hráčů je znám jen pod svým křestním jménem, takže český vyslanec je pouze Luděk, a navíc bez háčku. "Já su tu jenom Ludek," říká typickým hanáckým nářečím.
