„Máma, než umřela, mi zdůrazňovala: Ivane, až jednou budeš rozhodovat o dědictví, nezapomeň na roky, kdy jsme skoro neměli co jíst, komunisti nás uráželi a táta musel dělat nádeníka. Tady u toho malého dřevěného stolku seděla. Pod stolem ležel peršan s modrými konturami, aby ladil k modrým židlím. Víte, pro mámu byla Slavia všechno. Copak můžu dát tátovo jméno klubu, který vlastní společnost z komunistické Číny? Ne, nemůžu si dovolit prokázat čest lidem, ke kterým mám výhrady.“
Dát tátovo jméno nemusíte, ale prodat můžete.
Nejsem nenažranec, peníze nepotřebuju, švorc nikdy nebudu, ale musím se domluvit s vlastním svědomím. Vidím před sebou tátu, jak se ráno navléká do montérek, bere si chleba, kousek koňské sekané a trojúhelníček sýra. Jídlo na celý den, kdy makal s krumpáčem. On, legenda, která mohla klidně kopat do padesáti jako Stanley Matthews. Nesměl. Zakázali mu to.
Kolik peněz to od Slavie vyváží?
Tolik, abych se tamhle u vchodu, u fotky rodičů, nemusel stydět.
Tak kolik?
Chci milion, a jakmile bych ho dostal, aspoň 400 tisíc posílám na charitu, třeba sirotkům. Jako že se Bican jmenuju. Jestliže budou Číňané schopni koupit Eden za miliardu, tak jméno stadionu je jen tisícina.
Vám nevadí, že jste pro Slavii nepřítel? Vy, Bican, nejslavnější jméno, které kdy Slavia měla?
Nevadí mi to, protože doba mě nutí, abych jen nepřikyvoval. Na Slavii se nalepily špatné okolnosti.
Jak pro koho. Fanoušci jsou nadšení, jak čínské peníze utrápenou Slavii nastartovaly. Mužstvo šlape, vede ligu.
Heleďte se, má to dvě stránky. Z té sportovní jsem nadšený, Slavia mě zase baví, moc jí přeju titul. Od chvíle, co padnul velký mančaft trenéra Jarolíma, to byla bída. Posledních osm devět let. Já chodil s maminkou na každý zápas a trápil se tím, co vidím. Podprůměr, ztroskotanci.
Reakce SlavieTakový obchod nechceme „Nesmírně si vážíme výkonů legendárního Pepiho Bicana v sešívaném dresu. Proto jsme místo příjmu z komerčního pojmenování arény v desítkách milionů korun uvažovali o budoucím čestném přejmenování na Stadion Pepiho Bicana. Současně jsme navrhli zřízení Nadace Pepiho Bicana, do které jsme byli připraveni vložit počáteční vklad ve výši 5 milionů. Panu Ivanu Bicanovi jsme nabídli možnost účasti ve správní radě Nadace. Nebyli jsme však připraveni uspokojit požadavky pana Bicana a odmítáme pojetí celé transakce jako prodej nebo obchod. Jednání již považujeme za ukončená a o tomto záměru dále již neuvažujeme.“ Michal Býček, tiskový mluvčí Slavie |
No vidíte, s příchodem čínského majitele se Slavia zase rozsvítila.
Pokud vám není jedno, že popravili Horákovou, generála Píku a desítky dalších nevinných, nemůže vám být jedno, co se dodnes děje v Číně. Kdybych jim dal jméno zadarmo, musel bych se hanbou propadnout. Navzdory tomu, že noví majitelé mají úspěchy, které respektuju, nepředstavují pro mě Slavii.
Takže s jiným, řekněme čistým majitelem byste neměl problém?
Vůbec žádný. Přes svoji přízeň ke Slavii nemůžu být slepý. Jak říkají Američané: First things first – Nejdříve to nejdůležitější. Morálně ideologický aspekt mě nutí, abych trval na svém.
Táta by byl určitě nadšený, kdyby se Eden jmenoval Stadion Josefa Bicana, ne?
Stoprocentně. Ale kdybyste se ho zeptal, jestli by dal jméno firmě, která patří mezi razicí nástroje komunistické Číny, vřele by poděkoval za zájem a odešel. Víte, u nás doma byla Slavia vždycky priorita. Pro maminku absolutně. Zaprvé národ, zadruhé Slavia, to byly dvě nedotknutelné věci. Když do Slavie po únorovém puči v osmačtyřicátém přišli komunisti a tátu označili za buržoazního sportovce, on jen shovívavě říkal: To nemá se Slavií co do činění. Nebyl zdaleka tak vyhraněný a emotivní jako máma.
Uměl odpouštět?
Bylo mi dvanáct, když musel ke krumpáči a lopatě. Po dvou letech si ho zavolili na výbor a řekli: Soudruhu Bicane, vy jste přece býval socialistický sportovec, dobrý sportovec. Mohl byste být i dobrým straníkem. Takže buď my, nebo krumpáč, soudruhu! Vyberte si. Táta ani na chvíli nezapochyboval: Víte co, pánové, já mám svou manželku i syny rád.
Vím, pro spoustu obyčejných lidí býval morálním vzorem.
My jsme tím celá rodina trpěli, s bráchou jsme ve škole byli outsideři, ale formovalo nás to. I teď musím sám sobě nastavit laťku, kterou nepodlezu. Být ve vedení pánové Ondříček nebo Leška, být majitelem třeba Kellner, to by byla jiná debata. Udělal bych to jako povinnost vůči rodičům. Zadarmo. Hned slyším tátu, jak říká: Peníze máš, tak co bys chtěl víc, Ivane.
Počkejte, miliardář Kellner by vám nevadil?
Nic na světě není čisté. Sport, umění, politika, média, byznys. Vzpomínám na tátova slova, než jsem utekl do Ameriky a zavřela se za mnou voda. Jeli jsme autem na ryby a on: Všichni děláme chyby, jsme jen lidi, ale pamatuj si, Ivane, že některé věci se překročit nedají. Pak se z chybujícího stane svině.
On přece nemluvil vulgárně.
Nikdy.
Zato vy jste ostrý.
Ostrý, ale mám srdce. Táta byl charakter a měl takový nadhled, že se nenechal unést. Vyprávěl mi, jak jeho kamarádi z rodné Vídně museli narukovat do války, jak se spoluhráči z Rapidu nevrátili z lágrů. Poslouchej, Ivane, to byli mladí lidi a chtěli žít, stejně jako chceme žít my dva. A to dělal v Kralupech montážníka, pane! Byl na hony daleko od pozice, kterou si zasloužil, přesto z něj čišela slušnost, ne zatrpklost. Ano, vím, že jméno Bican ke Slavii patří jako žádné jiné. Svou velikostí, významem, člověčenstvím. Ale nemůžu. Pamatuju si, jak maminka, když kladívkem ťukala na základní kámen nového Edenu, říkala: My všichni budeme pryč, ale Slavia bude žít stále. Slavia je věčná.
