„Velmi mě jeho odchod ranil,“ řekl po čtvrtečním smutečním obřadu muž, kterého v roce 1995 Hrdlička přesvědčil, aby se sklárnou Glavunion vstoupil do klubu. Majitelem je firma dodnes, nyní už jako AGC. Hrdlička zesnul v sobotu na následky vážné mozkové mrtvice.
Jak se s tím vyrovnáváte?
Ještě minulou středu v poledne, jen chvíli před tou tragédií, jsem s ním mluvil. Vyprovázel mě k autu a já mu říkal: Franto, ten tvůj tlak se mi nelíbí ani trochu. Koukej se opatrovat! Řekl bych, že to bylo poprvé v životě, kdy mě zklamal - že takhle odešel... (odmlčí se) Pak jsem za ním byl v noci v nemocnici, zavolali mi, abych se rozloučil. Poklepal jsem mu na rameno a řekl mu: Drž se! Už to nešlo. Je to pro mě hluboká rána.
Vzpomínáte na klíčovou schůzku v hotelu Prince de Ligne?
Sešli jsme se a řekli si pár vět. A taky že je nebudeme nikdy publikovat. Vstoupili jsme jako sklárna do fotbalu a rozhodli se, byť to teď zní jako fráze, že klub chceme řídit jako firmu. Nejdřív uděláme stadion, ekonomické zázemí, potom budeme hrát fotbal. Podařilo se to.
Ani nenaznačíte, čím vás pan Hrdlička přesvědčil?
Pravdou je, že nám se do toho moc nechtělo. Ale po rozhovoru s ním jsem se rozhodl, že ano, že do toho půjdeme. Co zaznělo, to zůstane naším tajemstvím. Já mu to slíbil.
Pamatujete si ho ještě coby funkcionáře vesnických Bystřan?
Náš úplně první kontakt byl, a teď to zní úsměvně, že bychom vstoupili právě do Bystřan. On nás přesvědčoval. Pak přišel: Ne, Bystřany jsou blbost, pojďme do Teplic.
Na stadionu Na Stínadlech se s Hrdličkou loučily davy lidí
Jakých společných úspěchů si považujete nejvíc?
Když jsme hráli v Dortmundu, 70 tisíc fanoušků si stouplo, začalo zpívat chorál - a našim hráčům se přesto nerozklepala kolena, Dortmud dostali pod tlak. Pak zápas s Celtikem Glasgow, Teplice ho jako jediné v té sezoně porazily. Skvělé byly i poháry s Feyenoordem Rotterdam, za který na našem hřišti začínal talent jménem van Persie, s Kaiserslauternem, s Espaňolem Barcelona. Ptali se, kde jsou Teplice, a velice brzo to poznali! Když jsme Kaiserslautern vyřadili, modlil se, ať nás další rok v poháru nedostane znovu. Dostal a my ho zase vyřadili. Trochu mě mrzí, že si Teplice nesáhly na titul, ale jsou malé město, chudý region. Jakkoli jim hodně fandím, nikdy nebudou velkoklub, prostě nejsou z Prahy. Dosáhli jsme na vrchol toho, co bylo možné.
Mrzelo Hrdličku, že v roce 1999 mistrovský pohár unikl?
Vnitřně by titul chtěl, ale znal reálné možnosti. Byl si vědom, v jakém regionu a za jaké peníze hrajeme. A přesto jsme byli druzí!
Máte o klub strach?
Nechci předjímat budoucnost, nebylo by to fér. Chybí mi pět let informací. Teď je to v rukou mladších, takhle to v životě je.
Jak Hrdlička přistupoval k hráčům?
Měl všechny kluky rád. Někteří byli problémoví, on pro ně byl něco jako otec. Uměl je vychovat, působit na ně, jako jeden z mála na ně platil. Na druhou stranu nechodil po hospodách a nekontroloval, jestli pijí. Říkal: Jsou to profesionálové, oni musí vědět, co dělat.
Jaký vlastně byl?
On fotbal miloval. Několikrát mi říkal: Já už bych rád skončil. Namítal jsem, že by nemohl být bez fotbalu ani týden. Co bys dělal? nadhodil jsem. Fotbalové děti, odpovídal. On a fotbal patřili k sobě. Bez něj prostě nemohl být.
Klub vedl 21 let a další roky mohl přidat. Jak to dokázal?
František byl vnitřně velmi poctivý, pro fotbal žil a dělal ho čestně. Dělal ho prostě tak, aby se za to nemusel stydět. Jeho pozice nebyla nikdy ohrožená, ani Ivanem Horníkem, jak někde psali. O něm se chvilku uvažovalo jako o sportovním řediteli. František sám se cítil někdy pod tlakem, protože fotbalu rozumí všichni. Já mu říkal: Franto, proč platíme trenéry, vždyť za mnou na tribuně je jich dvacet.
Divoké prostředí českého fotbalu ho nezměnilo. Jak se ubránil?
On byl normální kluk, pozdravil každého, neprožíval, že je vrcholný funkcionář. Přes všechny stadiony a velkoměsta, co prošel, zůstal v jádru tím klukem z vesnice. Zůstal Františkem Hrdličkou.
