S ligou se před 14 lety loučil po 81 odehraných zápasech neslavně. Jako záložník Českých Budějovic byl u výbuchu 0:7 na Spartě. Karel Krejčí hrál kvůli bolavému kolenu jen pár minut, z lavičky útrpně sledoval, jak jeho tým ničí teenager Rosický. Pak musel na operaci a konec.
"Doktoři mě přivedli do reality. Pochopil jsem: Fotbal už si moc nezahraješ, dej se na trenéřinu," vzpomíná 44letý otec dvou dětí Krejčí a nelituje.
Už pátý rok dělá v Plzni asistenta Pavlu Vrbovi. Byť zůstává ve stínu, podepsal se pod titul i pod úspěchy v pohárech. Ve čtvrtek ho potká další výzva: vymyslet, jak v Evropské lize zaskočit Neapol.
Na hřišti jste býval dříč, je ta vlastnost užitečná i na lavičce?
Hodí se. Člověk je připravený na černou práci, která není vidět. To hlavní trenér jde s kůží na trh, on je pod největším tlakem, má zodpovědnost. Já se mu snažím vytvářet servis. I na lavičce je fotbal týmová práce a servismanů je nás víc.
Pavel Vrba se stal třikrát po sobě Trenérem roku. Co to znamená pro jeho servismana?
Dílčí odměnu. Pavel je vynikající trenér s vizí, kterou uznávám. Sice moc nechválí, ale já tuším, že mou pozici respektuje. Vedle něho stoupá i můj kredit.
Přitom když na podzim 2008 nastupoval, vůbec jste se neznali.
Vůbec. Vážím si toho, že s ním můžu pracovat, je to skvělá škola. Nevybavuju si moment, kdy bychom na sebe zvýšili hlas. Já přitom nejsem člověk, který by šéfovi všechno odkýval. Naštěstí máme na fotbal podobný náhled.
To znamená?
Bavit lidi, hrát ukázněně, být aktivní, útočit. Na Pavlovi je vidět, že si prošel fotbal od mládeže. Já jakbysmet, sedm let v Příbrami, šest v Plzni.
Jenže zatímco z Vrby se stal uznávaný hlavní kouč, vy zůstáváte asistentem. Je těžké být ve stínu?
Jak kdy. Roky přibývají a v hlavě mi logicky šrotuje, že bych rád povýšil. Ligové nabídky nemusím dostávat věčně. Už několikrát jsem zklamal České Budějovice.
Třeba byste měl být větší střelec.
Asi jo, jsem spíš váhavý typ. Můžu se vydat na nejistou dráhu hlavního trenéra, anebo být dobrým asistentem ve výborném klubu. Úmrtnost trenérů v průměrných klubech je vysoká. I proto při rozhodování vždycky převážilo plzeňské srdce. Jak přičuchnete k Lize mistrů, těžko se říká sbohem.
Na podzim jste Ligu mistrů nehráli.
Ale Evropskou ligu ano. Víte, jako hráč jsem si poháry ani jednou nevyzkoušel. Já měl pověst bojovníka, na kterého se často obracely kluby, které chtěly postoupit do ligy. Mně se to povedlo s Plzní, Duklou i Budějovicemi. A teď zblízka sleduju Messiho, Ibrahimovice, Huntelaara. Objevuju jinou dimenzi a jsem za to vděčný. Vážím si práce, kterou mám.
Práce ve stínu Vrby?
Ano. Pomáhám s tréninkovým procesem, sleduju soupeře, společně připravujeme standardní situace. Mám hodně prostoru, ale...
Ale?
S tím slovíčkem bojuje většina dlouholetých asistentů. Já mám štěstí, že to neříkám tak často, protože mě plzeňský fotbal naplňuje. Třetím rokem hrajeme poháry, jejichž kouzlo je omamné, pobláznili jsme město... Řeknu to ještě jinak: teď je čas, kdy pracovat pro Plzeň je vyznamenání a neodchází se z žádné pozice. Ať už jde o kustoda, maséra nebo asistenta.
Mimochodem, taktiku na Neapol už jste s koučem Vrbou vymysleli?
Snad, ale prozrazovat ji nebudu. Pevně věřím, že klapne. Neapol má fantastický tým a jen hodnota útočníka Cavaniho je vyšší než rozpočet Plzně na pět let. Ale třeba překvapíme. Kolikrát žasnu, jak se kluci dokážou na poháry koncentrovat. Nejsme žádní nazdárci. Odveta s Neapolí bude naším třicátým zápasem v pohárech a snad nebude posledním.
