Hraje parádně. Na poslední chvíli proto nakoukl do reprezentační jednadvacítky. Větší klenot z vlastní líhně Hanáci nemají. Přitom ještě loni tenhle mladík jen vysedával na hostování na lavičce v druholigovém Třinci.
Užíváte si dobré časy?
Užívám. Cítím se teď dobře. Myslím, že se mi docela daří. Doufám, že to vydrží co nejdéle, že to nebude třeba jen půlrok, ale výkony půjdou ještě nahoru.
Přitom v lize jste teprve druhou sezonu. Ještě loni jste střídal v druholigovém Třinci.
To jo, ale tam si myslím, že to nebylo z výkonnostního hlediska, bylo to o něčem jiném. Ale k tomu se už nechci vůbec vracet. Pro mě to byla zase zkušenost, na kterou nerad vzpomínám, a jsem rád, že už jsem na ni zapomněl, že jsem teďka v Sigmě. Je to vlastně takové zadostiučinění: když se v Třinci podívají, kde jsem teď, tak se možná mohou tlouct do hlavy.
Věřil jste i tehdy na lavičce v Třinci, že se do ligy prosadíte?
Určitě! Já na sobě cítil, že ta kvalita prostě je. Když jsem do zápasu naskakoval, tak jsem na to měl. Tam to nebylo o výkonech. Byl jsem rád, že si mě Sigma stáhla zpátky a já mohl tady přesvědčit, že na ligu mám. Teď se to potvrzuje.
V záložní trojce jste si skvěle sedli s Tomášem Hořavou a Michalem Ordošem, byť nikdo z vás není zrovna pes obranář.
Všichni tři jsme do kombinace, chceme hrát fotbal po zemi. Víme, co jeden od druhého čekat, kam si máme naběhnout, přihrát. Hodně nám to vyhovuje a jde to vidět. Bohužel se Hořa zranil. Doufám, že bude na Teplice v pořádku.
Učíte se bránit?
Ano, už jsme takhle odehráli dost zápasů a na defenzivní úkoly si zvykli. Když třeba vyjede Hořa, tak já za něj zůstanu. Ví, že se na mě může spolehnout. Takhle nám to vyhovuje. Možná z mé strany ještě není vše úplně ideální, protože já jsem hodně ofenzivní a dozadu mě to moc netáhne, ale zápas od zápasu se to lepší a na tu roli si zvykám. Musím se přizpůsobit.
Martin PospíšilRodák z Bělkovic fotbalově vyrůstal od jedenácti let v Sigmě a roky tréninku jí šikovný technik začíná vracet na trávníku. Je důležitým členem základní sestavy, dostal se do reprezentační jednadvacítky. V první lize odehrál dosud 21 zápasů, dal čtyři góly. Jeho vzorem je Tomáš Rosický. "Sleduju ho od té doby, co poprvé nakouknul do ligy. Ne že bych se ho snažil kopírovat, ale jsme si typově trochu podobní," culí se. "Balon mám hrozně moc rád. Snažím se pořád nabízet, abych ho měl co nejvíc a mohl hru nějak ovlivnit." |
Je těžké hrát v záloze za střelcem Michalem Ordošem? Někdy jeho herní projev vypadá až ležérně.
Ne, tak to možná vypadá. I on poctivě brání a pomáhá mně s Hořou. Všichni tři máme bránění rozdělené. Že bychom běhali za Ordžiho, se říct nedá.
Naposledy si Ordoš proti Dukle připsal gól i asistenci. Ukazuje reprezentační formu?
Je to možné. Ordži je hlavně vždycky na správném místě, umí si najít pozici, ze které dá gól a šanci promění. Když takhle bude pokračovat, pozvánka mu přijít může.
Vážně na Ordoše nemakáte? Dal víc než polovinu branek týmu.
Není to tak, že bychom na něj makali. Ví, kde má stát.
A také díky tomu jste po 11 kolech druzí o skóre za Jabloncem. Už si mančaft zvyká na to, že hraje na špici tabulky?
My jsem to měli před sezonou jako cíl, takže jsme rádi, že to plníme. A zvykáme si na to.
I na hru o titul?
Cíl máme pořád stejný – držet se mezi první čtverkou a zůstat tam až do konce sezony.
Už vás přebolela neúspěšná baráž o Euro jednadvacítek proti Rusku? Dá se vlastně ve vašem případě mluvit o zklamání, když jste se do nominace dostal na poslední chvíli a dařilo se vám?
Byl jsem u dvou nejdůležitějších zápasů a vypadli jsme, takže o zklamání se dá mluvit. Ale rychle jsem to vstřebal. Teď se musím zase soustředit na práci v klubu a na to, abychom byli v tabulce co nejvýš.
Co vám daly zápasy proti silnému Rusku?
Hodně. Hlavně na sebevědomí. Zahrát si proti klukům, kteří hrají pravidelně první ruskou ligu, je obrovská zkušenost. A zase si myslím, že mě to někam posunulo.
Kam konkrétně? V jednadvacítce končíte...
Mezi jednadvacítkou a áčkem je ještě obrovský krok. Je to teď samozřejmě motivace, ale nikam nespěchám. Chci nyní hlavně pravidelně podávat výborné výkony v klubu. A co bude dál, se uvidí.
Jak velký je krok mezi jednadvacítkou a áčkem, by vám mohl nejlépe vyprávět Tomáš Hořava, který jej stále neudělal navzdory předpokladům a několika pozvánkám do širší nominace.
Přesně tak, ale Hořu hodně ovlivnilo zranění. Nebýt zranění, tak si myslím, že by teď v áčku hrával. Dost ho to zabrzdilo, ale nyní se už dostává do formy, ve které byl. A třeba mu teď přijde pozvánka.
Chtěl jste být od malička fotbalistou, nebo jste řešil dilema se školou či jinými sporty?
Odmalička jsem chtěl být fotbalistou. I škola šla stranou, což rodiče neradi viděli. Ale já si šel pořád za snem, že jednou hrát fotbal budu. A teď se mi to začíná vyplňovat.
Jaké máte další sny? Zahraničí, nebo se pořádně ukázat v lize?
Ligu hraju pravidelně rok, dá se říct, takže ještě nějaký rok chci tady v lize přesvědčit a pak je snem zahraničí. Takový sen má každý fotbalista.
Ligu hrajete rok, ale ve správnou dobu, už jste stihl získat dvě trofeje – český pohár, Superpohár. Úspěchy sbíráte rychle...
Jo, byly tam takové zápasy, kdy jsem byl hodně vidět. Určitě se to dobře načasovalo. Říkám, ještě nějaký rok bych tady chtěl hrát a pak zkusit zahraničí. Ale to je zase velký skok, velká práce.
