Tam se známý trenér léčí z gamblerství a závislosti na nadměrném užívání léků. O nemoci, kterou v minulosti popíral, mluvil Petržela vyrovnaně a otevřeně.
Měl u toho svůj typický úsměv vypadající tak trochu rozpačitě, nepůsobil však namyšleným dojmem jako dřív. Sálala z něj naopak pokora. Po boku měl svou největší oporu, půvabnou exmanželku Zuzanu, jež občas vstoupila do rozhovoru. „Maskovali jsme to celé dopoledne,“ smála se například otázce, zda přítel v Bohnicích přibral.
Zakulacený kouč pak přiznal patnáctikilovou nadváhu. „To bude první, s čím budu po návratu bojovat.“
Mnohem důležitější boj má však Vlastimil Petržela nejspíš za sebou: léčba, kterou začal v září, bude 6. ledna ukončena.
Chtěl jste léčbu někdy vzdát?
Ze začátku to bylo hrozné a dost tvrdé, nevěřil jsem, že vydržím. Spousta lidí to vzdá, podepíše reverz, ale končí hned za zdmi léčebny v první herně nebo hospodě. Jak postupovala léčba, byl jsem si čím dál víc jistý, že ji dokončím. Taky mě strašně povzbuzovala tady Zuza (Zuzana: Abych nebyla za svatou, má povzbuzovací formulka zněla: Kdybys nebyl debil, tak bys tady nebyl.).
Kdy jste si vlastně uvědomil, že potřebujete pomoc?
Měsíc před nástupem na léčení byl kritický. Můj život byla už jen ruleta, ztrácel jsem zájem o všechno. Měl jsem problémy soustředit se i na to, co mám nejraději, tedy na fotbal. Nevěděl jsem kudy dál.
Vlastimil PetrželaSlavia Praha (1987–1992) |
Co vás na hazardu tak přitahovalo?
Uspokojení ze hry. Nehazardoval jsem z touhy po penězích jako jiní.
Ale prohrál jste dost, že?
Je to šílená částka. Byla by za to malá fabrika, vlastně i větší. Protočil jsem na ruletě půl miliardy, byť to neznamená, že jsem všechno prohrál, něco jsem i vyhrál.
Zbylo vám něco z výdělků trenéra?
Řeknu to takhle: Mám z čeho žít.
Máte dluhy?
Je to neuvěřitelné, ale nemám.
Byla to právě spousta vydělaných peněz, co vás přivedlo k ruletě?
Jistě, kdybych neměl prostředky... I když řada lidí to hraje bez peněz. Přivedla mě k tomu i nuda, měl jsem spoustu volného času. Nejdřív jsem bral ruletu jako společenskou událost, jenže potom se to zvrtlo.
Bral jste ruletu i jako odreagování od stresu ve fotbale?
Ano, to je ta idiotská radost.
Jaká radost?
Idiotská. Takhle tomu říká primář Nešpor, který mě léčí. Zkrátka vyhodíte peníze z okna. Podařilo se třeba vyhrát nějaké utkání a z radosti jsem si šel zahrát. (Zuzana: A když se utkání nepodařilo, šlo se zapomenout)
Bože, ten je... normálníBože, ten je namistrovanej! Živě si pamatuju větu, kterou pronesl fotograf jako první, když jsme se s Vlastimilem Petrželou rozloučili po interview v Petrohradě, kde vedl Zenit. Odkýval jsem mu to. Stejnou charakteristiku bych odkýval po všech dalších rozhovorech s kontroverzním koučem. Po všech, vyjma toho posledního. Vyjma toho ve čtvrtek. Předtím byl Petržela ochotný, zároveň však ješitný, arogantní, neuctivý, namachrovaný. Někdy směšný. A nikdy – s odpuštěním – normální. Přiznávám, pro novináře to byl vděčný objekt. Ale kdybych byl jeho přítel, upřímně bych se o něj bál. Čekal bych, kdy ke mně nad ránem doletí zlá zpráva o něm, jež by mě zarmoutila, ale nepřekvapila. Být jeho přítel, strach by se předevčírem proměnil v naději. Po letech bych spatřil Petrželu ve stavu, v jakém bych si ho přál spatřit. Pokorného, s jasnou myslí a vděčného paní Zuzaně, která – ač už není jeho žena – při něm stojí v dobrém i ve zlém. Vše nejlepší a hodně pevné vůle do nového roku, trenére! Ať se o vás nikdo nemusí bát. |
Teď byste ruletě odolal?
Budu čerstvě po léčbě, takže vám samozřejmě řeknu ano. Byl jsem tam, abych si proti tomu vypěstoval blok. (Zuzana: Primář Nešpor říká, že je to nevyléčitelná nemoc, že jsou pouze abstinující alkoholici, gambleři...) Pro mě je teď hazard i člověče, nezlob se. Před dvaceti lety jsem ze dne na den přestal s alkoholem a cigaretami, teď chci přestat s tímhle.
Čím v životě vyplníte místo po hazardu?
Hlavně fotbalem. Hodně jsem o něm přemýšlel a pořád mu mám co dát. Po návratu mohu začít okamžitě pracovat, jsem připraven.
Nemáte obavu, zda vám dá někdo šanci?
Cítím se svobodný, to je pro mě nejdůležitější. Jsem šťastný, že tady můžu před vámi sedět s čistou hlavou, protože po nadměrném užívání antidepresiv jsem byl mimo realitu, a nemusím nic skrývat. A jestli budu mít práci? Tak nechci přemýšlet, záleží čistě na rozhodnutí klubů.
Ještě z Bohnic jste vzkázal, že byste jednou rád vedl reprezentaci...
Asi to vyznělo, že chci provokovat, ale tak to není. Pochopil jsem, že největší meta je národní mužstvo, to u mě dřív nebylo a byla to chyba. Teď už se nedívám, že musím pracovat v klubu, který je nejbohatší.
K tomu jste dospěl v léčebně?
Ano. Naučíte se tam především řádu a disciplíně.
Poznávali vás tam?
Ano, ale všichni jsme si tam rovni a o fotbale se tam moc nemluví. Pan primář Nešpor je geniální, je s ním sranda, ale fotbal nemá rád – jsou v něm reklamy na alkohol.
Vedl jste si v léčebně deník?
Díky němu vidím, jak jsem se měnil. V jakém jsem tam přišel stavu a v jakém jsem teď. Jako by to psali dva různí lidé.
I mně přijde, že jste se změnil. Neslyším od vás žádná fanfarónská prohlášení, nevidím žádnou povýšenost.
To jsou věci, které jsem v léčebně spálil. Ješitnost a pýcha, to byly největší hříchy. Měl jsem se chovat daleko pokorněji, ale minulost už nezměním. Teď chci být jiný.
Pane Petrželo, smím vědět, co jste dostal k Vánocům?
(Zuzana: On mu snad měl Ježíšek něco přinést?) Nějaké dárečky jsem dostal, sám jsem si nadělil, že jsem v pořádku. A největší dárek je, že mi Zuza dala šanci. Teď doufám, že ji dostanu i ve fotbale.
