Kompletní osazenstvo čeká příští týden čtyřdenní seminář v Monte Carlu. V rámci fyzických prověrek plánuje český zástupce zaujmout svou silnou disciplínou. V dvanáctiminutovém běhu by rád překonal osobní rekord 3520 metrů.
Je mu čtyřiatřicet. Na dosažení cíle, pískat na světovém turnaji, má v případě kvalitních výkonů jedenáct let. Tak dlouho vyhoví věkové mu limitu. "Jsem tu třetí nejmladší, takže se snad jednou dočkám."
Jeho dosavadní kariéra rostla strmě jako dobře vedená stavba. Píská od roku 1986, přitom dva roky kopal třetí ligu za Rakovník. "Chvíli jsem ještě zkoušel 1. A třídu za Mutějovice, ale nešlo to časově skloubit."
Devět let mu trvalo, než se propracoval do ligy. Pak už jen tři ke vstupu na mezinárodní scénu. Loni v létě řídil dvě utkání na mistrovství světa sedmnáctiletých na Trinidadu a Tobagu. Tam ho pochválil i Němec Volker Roth, předseda evropské komise rozhodčích.
Jak žije nejlepší český sudí? V již poměrně stabilizovaném prostředí tuzemského fotbalu má stále zvláštní, těžko definovaný status "poloprofesionála". "Ale na městském úřadu mi před časem vystavili živnostenský list na činnost fotbalového rozhodčího," pochlubí se unikátní listinou.
Pokud by jako hlavní odřídil každý víkend ligový zápas, vydělal by 60 000 Kč za měsíc. Za půl roku však z vybrané společnosti může pro zranění nebo z výkonnostních důvodů vypadnout. Přitom splácí dům a živí tři děti.
Má vlastní firmu, která se zabývá prodejem sportovního zboží, a podíl v další, provozující autodopra vu. "To je ideální spojení, protože si čas organizuji sám a mohu ho přizpůsobovat pískání," říká.
Stejně uvažují ostatní. Z dvaceti českých topsudích má pouze sedm, z toho dva učitelé, stálý zaměstnanecký poměr. Pouze anglická federace si vydržuje dvacet profesionálních rozhodčích, kteří smějí na dva dny v týdnu přijmout vedlejší pracovní úvazek.
Benešův všední den? Vstává obvykle před sedmou. Nejstaršího synka, pětiletého Michala, odvede do školky a potom zamíří do kanceláře. "Zařizuju běžné záležitosti, telefonuju a objíždím klienty," vysvětluje. Ještě před obědem rád běhá. "Pět šest kilometrů, někdy víc. Nejraději v lese," ukazuje rukou z okna.
Obědvá doma s manželkou Veronikou a dvojčaty Adamem a Janem. Pak se ještě na chvíli uhnízdí v pracovně u počítače. Jednou týdně chodí na soukromé hodiny angličtiny. Odpoledne ale věnuje většinou rodině. Společným výletům, nákupům nebo sportování. Ve squashi prý těžko hledá konkurenci.
V okresním městě v malebné krajině Křivoklátska patří ke známým tvářím. Stejně jako bývalý spoluhráč a nyní téměř soused, prvoligový kolega Luboš Helebrant.
"Občas nás zastaví i cizí lidé a pustí se do debaty. Ale nestalo se mi, aby mě někdo urážel." Až večer se zase usadí před obrazovku a věnuje se práci, tedy fotbalu. V podobě televizních přenosů nebo rozborů zajímavých momentů na internetových stránkách.
Měsíčně odřídí v průměru šest nebo sedm utkání včetně středečních příprav a pohárů. Víkendový program se dozví až ve čtvrtek. Volno v sezoně tudíž nepřichází v úvahu. "Když nedostanu ligu, rád vypomůžu i tady u nás, třeba ve třetí třídě," vykládá.
Mladý muž, který ví, co chce. Po sedmi letech v nejvyšší soutěži starším hráčům stále vyká. Jeho seriózní image dokreslují brýle. V případě rozhodčího se však mění v handicap. Přestože třeba ani známý Portugalec Melo Pereira se za ně nestydí, mohou svádět k hanebným pokřikům.
"Mám dvě a půl dioptrie na jednom a dvě na druhém oku. Už nějaký čas uvažuji o laserové operaci odstraňující krátkozrakost. Mezinárodní rozhodčí by měl dobře vidět, ne?" usměje se.
