Pro Mičolu byl páteční duel prvním mistrovským od února 2014. Od té doby měl zdravotní problémy. „Trhaly se mi svaly,“ připomněl svoje největší trable. „Ještě nemám vyhráno, ale všem v Baníku musím poděkovat za neskutečnou péči, s níž mě dali do kupy.“
Za Baník jste si zahrál po více než pěti letech. Jaké to bylo?
Vlilo mi to novou chuť do fotbalového života. Necítil jsem se špatně, s kondicí jsem nikdy neměl problém, ale herní výpadek je znát. Některé situace jsem měl řešit lépe, ale kluci mi pomohli, hráli obětavě.
A konečně jste vyhráli.
Od začátku týdne šlo na trénincích cítit, že vyhrajeme. Jsem neskutečně šťastný, že zase oblékám dres Ostravy.
Když jste šel na hřiště, fandové ukázali, že na vás nezapomněli.
Za to bych jim chtěl poděkovat. Baník o mě projevil zájem, už když jsem se v roce 2012 vracel z Francie (z Brestu šel do Slavie). Ale tehdy to nešlo. Bylo to v roce, kdy klub převzal pan Šafarčík a nikdo pořádně nevěděl, co bude. Navíc tehdy v září za dva dny končil přestupní termín. Musel jsem se rozhodnout a jednání s Baníkem už nebyla tak intenzivní, protože jeho šéfové museli řešit spoustu dalších věcí. Teď jsem šťastný, že jsem zpátky.
Z Baníku jste odcházel, když hrál ještě na Bazalech...
Chápu lidi, že jim vadí, že Městský stadion není na Slezské, ale my se pořád připravujeme na Bazalech. Ve Vítkovicích máme jen předzápasový trénink. Bazaly jsou specifické, ale chtěl bych, aby to soupeři ani na novém stadionu neměli jednoduché.
Co říkáte, že vás přišlo povzbudit přes sedm tisíc diváků?
To je pecka. Tvrdé jádro protestuje, což víceméně chápu, ale jde o Baník, který nikdy nespadl. Je to fenomén. To, jak místní lidé Baníkem žijí, jsem slyšel až do Prahy.
