V prvním poločase Mlejnský tečoval dvě střely domácího Hodúra tak nešťastně, že míč pokaždé skončil za zády bezmocného gólmana Pižanowského...
To vás Hodúr pokaždé náhodně nastřelil, nebo jste po těch míčích šel ve snaze zblokovat je?
Samozřejmě jsem po nich šel. To je takový instinkt, že do té střely prostě skočíte, nebo na ni nějakým pohybem zareagujete. Občas to pak takhle dopadne.
Ale dvakrát v jednom zápase, to je trochu moc.
To teda je. Pár vlastních gólů jsem už dal, ale udělat něco podobného během jediného poločasu, to jsem ještě nezažil.
A zrovna v tak životně důležitém utkání. Kdyby jste vyhráli, při současných porážkách Brna a Blšan mohla být na Žižkově první liga dál.
No právě, to je k vzteku. Vyhrát jsme tu chtěli, ale když jsem to při první Hodúrově střele tečnul poprvé, začalo to být vážné. A když se mi to pak povedlo podruhé, už to bylo - no, víte kde...
Do druhého poločasu jste nenastoupil. To vás ty nešťastné teče položily psychicky?
To ne, byl jsem zraněný. Už delší dobu laboruju s bolavým stehenním svalem, ale přemáhám to. Jenže hned v začátku zápasu mě do toho stehna trefil dělovkou z trestňáku Bóža Pilný a to mi nijak nepomohlo. Prostě mám strašného koňara a pokračovat jsem s tím nemohl.
Kde jste druhou půli strávil?
Samozřejmě mezi klukama na lavičce. Ale jak minuty přibývaly, rostla ve mně strašná beznaděj.
Vzpomínáte, jak jste před dvěma lety seděl první v autobusu poté, co jste na Strahově prohráli pět minut před koncem zápasu se Slavií titul? Je to teď horší?
Asi jo, přece jen pád do druhé ligy je mnohem horší než třetí místo, na kterém jsme nakonec před těmi dvěma lety skončili. Jenže tenkrát mě žralo i něco jiného. Že to někdo z nás, no, jak bych to řekl, zkrátka vypustil. Jistě si na to vzpomínáte.
Co bude s druholigovým žižkovským mužstvem dál. Není porážka v Liberci začátkem jeho konce?
To ještě nikdo z nás neví. Sejdeme se v pondělí na tréninku a tam se asi hodně dlouho budeme bavit o tom, proč jsme dopadli tak, jak jsme dopadli. A předpokládám, že i o tom, jak to bude dál.
To vás Hodúr pokaždé náhodně nastřelil, nebo jste po těch míčích šel ve snaze zblokovat je?
Samozřejmě jsem po nich šel. To je takový instinkt, že do té střely prostě skočíte, nebo na ni nějakým pohybem zareagujete. Občas to pak takhle dopadne.
Ale dvakrát v jednom zápase, to je trochu moc.
To teda je. Pár vlastních gólů jsem už dal, ale udělat něco podobného během jediného poločasu, to jsem ještě nezažil.
A zrovna v tak životně důležitém utkání. Kdyby jste vyhráli, při současných porážkách Brna a Blšan mohla být na Žižkově první liga dál.
No právě, to je k vzteku. Vyhrát jsme tu chtěli, ale když jsem to při první Hodúrově střele tečnul poprvé, začalo to být vážné. A když se mi to pak povedlo podruhé, už to bylo - no, víte kde...
Do druhého poločasu jste nenastoupil. To vás ty nešťastné teče položily psychicky?
To ne, byl jsem zraněný. Už delší dobu laboruju s bolavým stehenním svalem, ale přemáhám to. Jenže hned v začátku zápasu mě do toho stehna trefil dělovkou z trestňáku Bóža Pilný a to mi nijak nepomohlo. Prostě mám strašného koňara a pokračovat jsem s tím nemohl.
Kde jste druhou půli strávil?
Samozřejmě mezi klukama na lavičce. Ale jak minuty přibývaly, rostla ve mně strašná beznaděj.
Vzpomínáte, jak jste před dvěma lety seděl první v autobusu poté, co jste na Strahově prohráli pět minut před koncem zápasu se Slavií titul? Je to teď horší?
Asi jo, přece jen pád do druhé ligy je mnohem horší než třetí místo, na kterém jsme nakonec před těmi dvěma lety skončili. Jenže tenkrát mě žralo i něco jiného. Že to někdo z nás, no, jak bych to řekl, zkrátka vypustil. Jistě si na to vzpomínáte.
Co bude s druholigovým žižkovským mužstvem dál. Není porážka v Liberci začátkem jeho konce?
To ještě nikdo z nás neví. Sejdeme se v pondělí na tréninku a tam se asi hodně dlouho budeme bavit o tom, proč jsme dopadli tak, jak jsme dopadli. A předpokládám, že i o tom, jak to bude dál.
