Láááďa Vízek! Ten pokřik zněl v sedmdesátých a osmdesátých letech z tribun stadionu na Julisce skoro při každém zápase. Technického útočníka si lidé brzy oblíbili a stal se z něj jeden z nejuznávanějších dukláků vůbec. Přitom moc nechybělo a jeho kariéra by vyhasla ještě dřív než pořádně začala.
„Hrál jsem za dorost v Bydžově a když jsem začal ostatní převyšovat, šel jsem do Hradce. Hrál jsem dobře, dával góly, ale oni mě nakonec vyhodili. To je pro mě dodneška největší záhada,“ vypráví Vízek. „No a tak jsem se vrátil do Bydžova, už do týmu dospělých, a ti si mě vzali do parády. Chodilo se na zábavy, pilo se. Už jsem na to trochu kašlal, takhle se na venkově zabije hodně talentů.“
Ladislav Vízek bude jednou z postav filmového dokumentu o fotbalové Dukle. Nový trailer k němu si už můžete prohlédnout:
K tomu, aby „nezemřel“ ten jeho, nakonec pomohla náhoda. Do Hlušic, kde Vízek vyrůstal, jezdila na chatu dcera Rudolfa Kocka, tehdejšího předsedy Dukly. Ta se u tatínka přimluvila, Kocek se přijel na Vízka podívat a domluvil, že při odvodu branců po něm sáhla Dukla Žatec.
„V Hlušicích ho všichni chválili. Ze začátku jsem tomu moc nevěnoval pozornost, ale pak jsem ho přece jen trochu začal sledovat,“ popisuje Kocek. „Varovali mě, že nemá morálku a ctižádost, že je to dobrý hráč tak do Bydžova. Chtěla ho Kroměříž, ale já jsem to domluvil se Žatcem, abych ho měl blíž a mohl ho dál sledovat.“
Hrdý na svůj klubfilmový dokument o fotbalové Dukle Také o Ladislavu Vízkovi bude pojednávat dokumentární snímek, který vzniká pod vedením režiséra Luďka Svobody. Premiéru má naplánovanou na 18. září a tvůrci při jeho natáčení postupně sbírali výpovědi desítek žijících osobností z duklácké historie i současnosti: hráčů, trenérů i funkcionářů. Vizuální forma filmu propojí současné a archivní materiály a přiblíží osudy klubu a dobovou atmosféru. Celkem by příběh měl zabrat 75 minut a bude rozdělen do šesti kapitol podle jednotlivých dekád. Každou z nich uvede krátká střihová montáž zobrazující danou dobu. Více informací o filmu, jehož vznik jako generální partner podpořila i městská část Praha 6, najdete na www.filmfkdukla.com. Vstupenky na promítání filmu přímo na stadionu Juliska jsou již v prodeji. |
To se Kockovi bohatě vyplatilo,protože pak už šla Vízkova dráha jen nahoru. V Žatci střílel gól za gólem, takže se po roce hlásil na Julisce.
Na prvním tréninku hned po chvilce dal gól Viktorovi, rychle přesvědčil trenéra Vejvodu a o místo připravil zkušeného Jána Geletu. „To byl perfektní kluk. Viděl mě na prvním tréninku a hned říkal: Ajajaj, asi budu mít po fleku. Láďo, jsi lepší než já, musíš hrát. Vzal to úplně bezvadně.“
Vízek se rychle stal hvězdou, brzy se objevil i v národním týmu. Věštili mu parádní kariéru, což vyšlo. Dvojnásobný fotbalista roku, 115 gólů v lize, další v pohárech. S Duklou sehrál památné zápasy, třikrát slavil ligový titul, byl na mistrovství světa, vyhrál olympiádu, pak ještě stihl angažmá ve francouzském Le Havru.
Přesto ti, kdo ho dobře znali, říkali a říkají: mohl být ještě lepší. „Já jsem ale při fotbale taky trochu žil, víš?“ usmívá se Vízek, když vypráví. „Kartičky, ne úplně dokonalá životospráva, to ve mně zůstalo. Třeba Vejvoda mi později říkal, že jsem mohl být lepší. Ale já mu vždycky řekl, že jsem spokojený a že mi to takhle stačí. Nic bych neměnil.“
Na kluka z malinké vesničky, Hlušic, toho opravdu dokázal dost. Nejvíc si považuje olympijského zlata z Moskvy v roce 1980.
„Zlatá olympijská je zlatá olympijská. Já bych ji nevyměnil ani za nic,“ ujišťuje. „Na 100 000 diváků v Lužnikách nikdy nezapomenu. Ruský ministr sportu prý tehdy hrozně prahnul po zlaté medaili z fotbalu. Říkal, že klidně obětuje tři jiné, když bude ta fotbalová. Ale vypadli v semifinále a domů jsme si zlato vezli my.“
Vízek k němu navíc přispěl sedmi góly, byl nejlepším střelcem turnaje. Jak se asi v té chvíli museli držet za nos v Hradci, kde mu nedali šanci...
„Na to se mě novináři jednu dobu hodně ptali, tak jsem vždycky říkal, že mě nechtěl tehdejší hradecký trenér Souček. Už jsem to vyprávěl několikrát a najednou mi domů přišel dopis. Souček v něm psal, že se omlouvá, že tehdy asi udělal chybu a ať už ho nechám na pokoji,“ chechtá se Vízek.
Dobrou náladu má skoro pořád. Rád vypráví, z rukávu sype jednu historku za druhou. Třeba o tom, jak získal dobrou fyzičku. Prý za to vděčí tomu, že jako malý chodil s tatínkem na hony. „Všichni ve vsi měli psa, jen táta měl mě. Takže vždycky někdo postřelil bažanta a běžel za ním Svobodův pes, Doušův pes... A já! To mi dalo základ pro fotbal,“ usmívá se.
A proto možná hraje pořád, i když ho zeť Vladimír Šmicer nedávno coby klubový manažer přeřadil do rezervy Dolních Chaber. Kromě toho si rád zahraje i tenis nebo golf, občas se objeví v televizi jako host při fotbalových přenosech.
Co mu ještě dělá radost? „Třeba když jdu po ulici s Vláďou Šmicrem, zastaví nás nějaký fanoušek a pozná mě, zatímco jeho ne. Takového fanouška bych si i koupil,“ vtipkuje Vízek. „A taky rád koukám v televizi na Messiho. Kvůli němu jsem si koupil satelit a nevypustím jediný jeho zápas. Podle mě už lepší fotbalista nevyroste. Za mého života určitě ne.“