Zase se cítí šťastný: „Po kariéře jsem našel nový smysl života.“
Bývalý reprezentační obránce dvakrát v kariéře cítil, že je na dně, a když se v neděli oběsil František Rajtoral, naťukal na Twitter: „O psychických problémech sportovců se moc nemluví, nikdo to neřeší a nikoho to nezajímá... A pak to takhle dopadá.“
Vy jste něco tušil?
Proboha ne! Kdybych tušil, tak Rajtymu letím okamžitě na pomoc. Psali jsme si o obyčejných starostech, ale ani náhodou jsem necítil, že by se odhodlával ke krajnímu řešení. Je mi z toho strašně smutno.
I vy znáte stavy, kdy je fotbalista v depresi.
Před šesti lety jsem kvůli tomu utíkal z Ankary prakticky bez rozloučení. Sice máte telefon, můžete komukoli zavolat, ale stejně jsem se cítil osamocený, bez podpory, bez člověka, kterému řeknu, co se děje.
Je náhoda, že to bylo Turecko?
Myslím, že je jedno, kde zrovna hrajete. Vždyť já se ještě do Turecka dvakrát vrátil. I když Turci mají pro Evropana složitou mentalitu, já si nemůžu stěžovat. Jen ta Ankara mi nesedla. Kdyby si pro mě nepřijel brácha... Neříkám, že by to dopadlo špatně, ale potřeboval jsem domů. Stavy úzkosti se stupňovaly a nevěděl jsem, jestli mě fotbal vůbec baví. Jestli chci na další trénink. Já, který fotbal miluju? Strašné. Ale jsem přesvědčený, že takové problémy neřeší jen sportovci.
Rozstřel na iDNES.tvVe středu ve 12:30 promluví o depresích sportovců mentální kouč Marian Jelínek. |
To jistě ne, ale vy jste víc vidět.
No právě, větší pozornost a větší tlak nahrává větším problémům. Jak to tak v Turecku bývá, přišly změny. Najednou z Ankary zmizeli moji nejbližší spoluhráči, změnil se majitel, nebyly peníze a přišel trenér, který byl náročný na pochopení. Všechno se začalo sypat. I hlava.
Povíte jak?
Nejdřív si opakujete: Vydrž, jsi přece nejsilnější chlap na světě! A tak držíte, držíte, držíte a najednou zjistíte, že jste rozložený jako puzzle.
A pokud byste z Ankaragücü neutekl?
V hlavě se vám honí hrozně moc myšlenek. Naštěstí mě podržela rodina, přátelé a vyhledal jsem odbornou pomoc.
Paní Šauerovou, známou sportovní psycholožku, viďte?
Nestydím se za to. Naopak si myslím, že mi pomohlo, když jsem to ventiloval. I před veřejností
Což František Rajtoral podle všeho nedělal.
To bohužel nevím. Každopádně my jsme si byli dost podobní. Citliví, emotivní. Uměli jsme se radovat z maličkostí a fňukat kvůli blbostem. Strašně mě mrzí, že odešel.
Ptáte se proč? Co vlastně schází úspěšným sportovcům?
To, co obyčejným lidem. Musíte mít správně nastavenou hlavu, abyste proplouvali šťastně. V životě určitě a ve sportu tuplem.
Druhou depresivní vlnu jste prožil loni. Olomouc vás odstrčila na vedlejší kolej a zemřela vám maminka.
Když se něco podělá, tak ať je to pořádně, co? Najednou jsem nevěděl, co bude dál. Blížil se konec kariéry. Blížil se konec života, na který jsem byl zvyklý. Co teď?
Co radíte?
Najít si novou motivaci, nový cíl.
A když ho nenajdete?
Tak hrozí deprese, smutek, prázdno. Je důležité o tom mluvit a nenechávat frustraci v sobě. Vůbec by mi nevadilo, kdyby ve fotbalových odborech vznikla jakási linka bezpečí, která pomůže. Těm, kteří mají trable v kariéře, a hlavně těm, kteří pak zůstanou s prázdnýma rukama.
