Tobiáš se slávistického mužstva ujal v říjnu 1997 po osmém kole. Když z Českých Budějovic přišel, byla Slavia po osmi zápasech druhá s devítibodovou ztrátou na vedoucí Spartu.
Před pěti lety se říkalo, že jste na to šel špatně ve vztahu ke slávistickým hráčům. Ti vás pak coby přespolního nevzali, což byl začátek vašeho konce.
Jsem přesvědčený, že každý trenér, ať je odkudkoli, musí mít stejné nároky jak na hráče z provinčního klubu, tak na fotbalisty, kteří patří k domácí špičce a hrají evropské poháry. Jenže ne všichni hráči to ve Slavii akceptovali.
Můžete vaši odpověď nějak rozvést?
Těsně před tím, než jsem ve Slavii nastoupil, mě jeden zasvěcený člověk, kterého nechci jmenovat, upozornil, že v mužstvu je poněkud uvolněná morálka. Jenže ono to bylo mnohem horší, než tenhle signál napovídal. Hlavně starší hráči nechtěli pracovat jak by se slušelo a negativně přitom ovlivňovali ty mladší. Sráželi a brzdili jejich elán. Celkově mělo tehdejší slávistické mužstvo k profesionalismu asi tak daleko, jako mám já k trenérské židli v Bayernu Mnichov. Franta Cipro nejspíš dobře věděl, proč utíká do Innsbrucku.
Jak se ti starší výtečníci projevovali?
Kulantně řečeno, měli podivné návyky. Například jim nebyla po chuti předzápasová soustředění, odmítali dvoufázové tréninky, neustále chtěli volno. Tohle jsem opravdu nechápal, Já si bláhově představoval, že přijdu k mužstvu, kde všichni budou strašně moc chtít, že bude paráda s nimi dělat. Jenže už po měsící jsem byl rozčarovaný. Mladí chtěli, ale rádoby hvězdy měly navrch. Tak jsem to zkrátka vzal hopem, nedělal jsem opatrné kroky a hned v začátku nastavil jasná pravidla. Primadonám prostě do zadku nelezu.
Leccos se také napovídalo o vašich údajně nesmyslných zákazech. Jak to tehdy bylo například s těmi mobilními telefony?
Zakázal jsem hráčům telefonování v kabině. Já jim před tréninkem nemohl skoro nic říct, protože polovina hráčů měla nepřetržitě mobil u ucha. Tak jsem přikázal, že si tyhle telefonáty budou vyřizovat mimo kabinu. No, většina mužstva to vzala, jenže těm, kteří si mysleli, že jsou nedotknutelní, to strašně vadilo.
Nakonec vás pět kol před koncem soutěže prý vyštvali především hráči v čele s Lasotou.
Kádr Slavie za trenéra Tobiáše: Černý, Stejskal - Ašanin, Hyský, Koller, Kozel, A. Petrouš, P. Vlček
Horváth, R. Krejčík, Kuchař, Labant, Lasota, Lerch, Ulich - T. Kučera, Pinjo, Řehák, Vágner, Vácha
Když už jste to nakousl, přiznávám, že právě Lasota byl jedním z nich. Ale tenhle hráč je potíží pro každého trenéra. Dál už ale nikoho jmenovat nebudu, protože to nemá žádný smysl. Vzpomínám spíš na to, jak jsme s asistentem Drahokoupilem zabudovali do mužstva nové hráče, například Adama Petrouše, Libora Kollera, jak jsme Labantovi našli místo na levém kraji zálohy. Vzpomínám i na dobrou spolupráci s tehdejším manažerel Šeterlem a sekretářem Kudelou. Jenže ani tihle dva mi pomoci nemohli, protože těm problémovým hráčům nešli pod vousy taky.
A co klubový šéf Vladimír Leška? Ten při vašem odvolání tlaku hráčů podlehl?
Já s ním byl ve styku opravdu jen minimálně. A když mě odvolával, řekl mi, že je to rozhodnutí klubového představenstva. Že se jim prý nelíbí herní projev mužstva.
Za vašeho působení ve Slavii jste sice s týmem zůstal na druhém místě, ale Sparta devítibodový náskok zvýšila na třináct bodů. Možná i tohle byla příčina vašeho nuceného odchodu.
Možná.
Udělal jste během trénování Slavie nějaké chyby?
Dokonalý není nikdo, takže chyby jsem nejspíš dělal i já. Tu největší před zápasem v Českých Budějovicích, což byl na slávistické lavičce můj třetí zápas, když předchozí dva jsme vyhráli. Já totiž hráčům řekl popravdě, jak na tom Budějovice jsou, protože jsem je dobře znal. V podstatě jsem je uklidnil, že se nemají čeho bát. A oni si pak mysleli, že se Budějovice porazí samy. Jenže domácí se na nás vyhecovali a my se do Prahy vraceli bez bodu. Tak tohle bych už nikdy neopakoval. Sebeslabší mužstvo při přípravě na zápas vyzdvihnu, aby moji hráči prostě byli ve střehu.
Na jaře v osmadevadesátém jste prvních pět zápasů vyhráli a potom remizovali na Spartě 1:1. To byl velice nadějný začátek.
Souhlasím. A to ještě na té Spartě vyrovnal Lokvenc těsně před koncem na jedna jedna gólem z ofsajdu. A v první půli byla proti nám nařízená neoprávněně penalta za faul mimo vápno. Však se o tom pak hodně psalo a mám takový dojem, že to všichni rozhodčí na pár zápasů odnesli.
Ale hned potom jste doma prohráli s Olomoucí 1:3...
To byla opravdu blamáž. Radši nevzpomínat.
A co další zápas v Teplicích a stejná porážka?
Teď už v naprostém klidu můžu říct, že tenhle zápas nebyl z naší strany normální. V mužstvu už nejspíš fungovaly určité mechanismy zřetelné nevole hráčů vůči trenérovi. Například góly, které jsme dostali ze standardních situací, byly až komické. Tenkrát jsem už jasně cítil, že nepochodím. Že ve Slavii mi prostě pšenka nepokvete.
Vyhazov ale přišel po dvou dalších vítězných zápasech.
No právě. Když jsme vyhráli na Žižkově, ani ve snu by mě nenapadlo, že končím.
Vzal byste po takových zkušenostech nabídku ze Slavie nebo ze Sparty dnes?
Samozřejmě, že vzal. Uteklo sice jen pět let, ale hráči se hodně změnili. Dnes jsou v první lize opravdoví profíci, stejně tak jsou na tom ti, kteří do ní přicházejí. Fotbalisti to v hlavách mají srovnané. Nemusíte hlídat jejich životosprávu, nemusíte dávat pozor, jestli někdo nešidí trénink, prostě dnes se s hráči všeobecně pracuje líp. A můžu jen závidět kolegovi Beránkovi, jaké má ve Slavii pravomoce při budování mužstva, na jehož fotbal je radost se dívat.
Postupoval byste dnes při takových angažmá stejně nekompromisně jako před pěti lety, kdy jste u hráčů narazil?
Za prvé si myslím, že dnes bych podobné problémy řešit nemusel. A kdyby náhodou ano, byl bych mnohem tvrdší. Já se tenkrát měl obrátit na slávistické vedení a trvat na vyřazení některých hráčů. Samozřejmě chápu, když se občas někomu něco nelíbí, ale trenér by měl mít takové pravomoce, aby si v mužstvu pořádek udělat mohl. Jenže já je tenkrát neměl.
|
V seriálu iDNES o deseti ročnících samostatných českých soutěží najdete každé úterý díl k jedné sezoně hokejové extraligy a každý čtvrtek k sezoně v 1. fotbalové lize. |
 Pavel Tobiáš se stal po osmi kolech trenérem Slavie, když střídal Františka Cipra, odcházejícího od Innsbrucku. Jenže v pražském klubu do konce ročníku nevydržel. |
