V následujícím rozhovoru však nepůjde o jeho současné působení, nýbrž o léta, která prožil jako kouč Liberce.
V anketě MF DNES a iDNES.cz o historicky nejlepší liberecký tým figuruje šedovlasý fotbalový filozof mezi trenéry hodně vysoko.
Koho z hráčů, kteří vám prošli v Liberci trenérskýma rukama, považujete za největší hvězdu a proč?
Jiřího Štajnera. Kritériem úspěšnosti hráče musí být to, jestli se prosadí v nějaké evropské soutěži. Je sice hezké, jestli odejde Hološko nebo Zápotočný do Turecka, ale Štajnera s jeho osmiletým působením v německém Hannoveru těžko někdo překoná.
Jaká by byla podle vás ideální sestava Liberce, kdybyste ji poskládal z hráčů, kteří pod vámi v různých dobách působili?
Samozřejmě těch hráčů je za těch sedm let hodně. Ale mě letem světem napadá tahle jedenáctka: Kinský – Zápotočný, Holeňák, Košťál, Pilný – Štajner, Janů, Koloušek, Papoušek – Nezmar, Lazzaro. Do obrany by nepochybně patřili i Johana nebo Lukáš, ale v základní jedenáctce všichni být nemůžou.
Ve které sezoně jste podle vás pracoval s nejsilnějším týmem?
V roce 2000 jsme vyhráli Český pohár a poprvé šli do pohárové Evropy. Ale asi nelze překonat úspěch z roku 2002, kdy se poprvé v Liberci vyhrála liga a zároveň to doprovázely postupy v Poháru UEFA. Lidé viděli vítězství v lize i v poháru, to bylo neopakovatelné.
Pracovalo se vám líp s problémovými hráči, nebo s těmi hodnými?
Výrazní hráči bývají problémoví spíš než ti, kteří jsou příkladem slušnosti. To je zákonité. Mně problémoví hráči nikdy nevadili. S tím puncem přišel i Štajner, s nímž předtím trenéři nikde dlouho nevydrželi. Já jsem ho ale měl rád tím spíš. Viděl jsem totiž, že je usměrnitelný a že si dá říct. Vzpomínáte si na tu naši společnou kauzu, kterou jste kdysi vyprovokoval?
Ano. Zveřejnil jsem Štajnerův výrok, že na lavičce sedíte jako pecka.
Klub z toho chtěl tenkrát udělat aféru. Funkcionářům, kteří tvrdili, že by za to měl být Štajner potrestán, jsem řekl, že si to s ním vyřídím sám. Přišel ke mně do kanceláře a debata trvala ani ne minutu. Když otevřel dveře, povídám: "Já jsem toho pro tebe udělal málo?" A on na to: "Já už budu hodnej." A já ten minirozhovor ukončil: "Tak běž do pr..."
Hezká historka.
A k tomu je ještě zapotřebí říct, že pravda byla na mé straně. Štajner mě totiž kritizoval po utkání s Drnovicemi, ve kterém jsme v prodloužení dostali vyrovnávací gól. Když jsem se pak podíval na video, tak jsem zjistil, že Štajner v tom prodloužení dvakrát odevzdal balon protihráči. Jinak bychom vyhráli.
A Jiří Štajner pak odehrál osm let v bundeslize, od základu se změnil a stal se příkladným profíkem. Překvapilo vás to?
Prostředí člověka změnit dokáže, ale musí tomu být přístupný. Štajner je mimořádný herním myšlením, technikou, ale navíc nepostrádá flexibilitu. Protikladem je naopak Heinz, což je taky vynikající hráč, ale když přišel jinam než do Ostravy, vždycky měl problémy.
V anketě MF DNES o liberecký tým snů je mezi útočníky vpředu argentinský fotbalista Lazzaro. Jak na něj vzpomínáte?
V týmu oblíbený nebyl, ale dával půlku gólů, tím vydělával hráčům peníze a ti museli být zticha.
Proč nebyl oblíben?
Problém byl v komunikaci. Mluvil s ním jen záložník Čapek, který uměl španělsky. Lazzaro neměl zájem se učit česky, viděl Liberec jako přestupní stanici. Chtěl do Itálie nebo do Španělska.
Opravdu česky nic neuměl?
Vlastně ano, dvě věci: říct si o peníze a bolí, bolí, když během zápasu přiběhl k lavičce. Já mu na to říkal: Nebolí, nebolí, mazej zpátky.
Mimochodem, Lazzara přivedl jako svůj první úlovek dnes velice známý manažer Zíka.
Přesně tak. Zíka byl v Argentině, kde prodával traktory, pak ale přivedl Lazzara a na tom postavil celou svou kariéru. Ten obchod mu vyšel od samého začátku. Lazzaro byl druholigový hráč z Argentiny, který přišel do Liberce a hned v prvním zápase dal tři góly.
A jak vzpomínáte na dalšího exotického útočníka Gyana?
S ním jsem měl problém hned na začátku, když jsem pro něj nenašel milejší výraz než černoušek Bubu a jistý redaktor Sportu to viděl jako projev rasismu, blb. Ale jinak byl Gyan velice oblíben po všech stránkách nejen v týmu, ale i u fanoušků. Jeho salto při oslavě gólů bylo vyhlášené. A byl to skromný kluk: už tehdy říkal, že má bráchu a ten je ještě lepší než on. A vidíte, Asamoah Gyan hrál na mistrovství světa!
Ladislav ŠkorpilFotbalový trenér a komunální politik, Narozen: 6. června 1945. |
Na jaře 2000 se pod vaším vedením pravidelně střídali brankáři Hauzr a Kinský. To bylo dost netradiční řešení, co vás k tomu tehdy vedlo?
Máte pravdu, i bývalý liberecký brankář Maier nám z Vídně vzkazoval, že je to blbost. Mělo to prapůvod v tom, že jedničkou byl Tonda Kinský, ale ten se zranil a Zbyněk Hauzr ho kvalitně zastoupil. Na jaře jsem pak neměl důvod určovat brankářskou jedničku. Jen jsem jim řekl: Vyberte si, jestli se chcete točit po jednom zápase nebo po dvou. Bude se to opakovat tak dlouho, než to někdo z vás dvakrát podělá. A vidíte, vydrželo to celý půlrok.
Kdo z libereckých hráčů vás dokázal nejvíc vytočit?
Poslední, na koho jsem řval, že padaly vlaječky ze stěny, byl záložník Frejlach. Odmítal tehdy prodloužit smlouvu a kvůli své namyšlenosti a nesoudnosti si nechtěl nechat vysvětlit, že by měl udělat vstřícný krok.
Mezi hráči byli i vtipálci. Udělala si z vás někdejší parta kolem obránce Janů nějakou legraci?
Útočník Gyan jako řada hráčů z Afriky či Ameriky jezdil pozdě na zahájení přípravy. Na soustředění v Nymburce však mužstvo nastoupilo na trénink a nepřítomný Afričan tam najednou byl. Vámi zmíněný hráč Janů si totiž na obličej napatlal krém na boty a na tričko si dozadu leukoplastí nalepil jméno Gyan. Já osobně bych to nepodstoupil – při představě, jak si budu ten krém smývat. Ale Janů byl skutečně černý jak bota.
Nebyl jste typem trenéra, který řve a strhává ze sebe sako. Ale přesto: nepokoušel se o vás někdy na lavičce infarkt?
Trenér Žemlík v Opavě přeskakoval ohradu, Hřebík zase v Benešově zahazoval sako. Docent Malovič z Bratislavy popsal stav trenéra před ligovým zápasem jako stav kosmonauta před startem kosmické lodě. Nápor na organismus je samozřejmě velký. Byly výzkumy, jakou má trenér tepovou frekvenci, když se soupeř blíží k bráně a podobně. Jde jen o to, jak člověk umí potlačit emoce.
Ale dusit to v sobě není zdravé, ne?
Byla řada majitelů klubů, kteří říkali: Ano, to je správný trenér, je vidět, že s mužstvem žije. Jenže ono je to převážně divadlo. Emoce bychom se měli snažit kontrolovat. Jestli má trenér kupříkladu dobře vystřídat, musí být soustředěn na to, co se na hřišti děje. Vidíme snad u Mourinha, že zahazuje sako?
Co jste říkal výčitkám, že na lavičce jen sedíte a tým nekoučujete?
To se zase vracíme k té kauze se Štajnerem. Nějaké řvaní nebo další věci jsou opravdu projevy nekontrolovaných emocí nebo cíleného divadla. Uvědomte si, že hráči hlasité koučování stejně nevnímají, protože jsou v transu. Je běžné, že když je trenér zavolá, oni kývou a přitom nevědí na co. K tomu mám jednu historku.
Prosím, povídejte.
Jednou jsem potřeboval vzkázat záložníku Ančicovi, který se pohyboval na druhé straně hřiště, že se nevrací za balon a nechává Janů vzadu samotného. Proto jsem požádal hráče Čapka, aby mu to vyřídil. A víte, co se mi pak vrátilo? Že prý ještě může. Chápete? Ten Čapek mu neřekl, že má líp bránit, ale zeptal se ho, jestli má ještě dost sil anebo chce střídat. Pokud jde o pokyny během zápasu, je ideální, když má trenér na hřišti nějakou svou prodlouženou ruku, která je schopna ovlivnit ostatní.
Byl někdo takový v Liberci?
Je možné použít třeba Nezmara, který je velice inteligentní, ale z postu hrotového hráče se hra hůř ovlivňuje. Lepší je to přes hráče, který je v obraně. V tom kdysi dobře posloužil třeba Pilný, který měl vliv na tým na hřišti i v kabině. A vidíte, dneska je z něj trenér.
Titul v roce 2002 jste získal společně s Josefem Csaplárem. Jaké to bylo mít vedle sebe nikoli asistenta, ale rovnocenného partnera?
Pokud bychom si oba dva řešili vlastní ego, asi by to nefungovalo. Na to, aby se trenér Csaplár mohl realizovat, musel dostat prostor a ten já jsem mu dal. Neměl jsem na mysli nic jiného než prospěch mužstva. Ale hlavně si tenkrát sedly dohromady dvě věci.
Které to byly?
Tým byl do jeho příchodu kvalitně připravený a on do něj přinesl svou filozofii presinku a napadání. Z toho vyplynuly úspěchy v poháru i v lize. Kdyby Csaplár nepřišel, nebyly by určitě takové. Ale stejně jsou rozhodující hráči. Za té slavné éry Koloušek získal ve středu hřiště míč, uměl ho na padesát metrů nahrát Štajnerovi, ten na jednom metru obešel dva protihráče a nahrál Nezmarovi, který dal gól. Když uplynul rok, mužstvo se dál pokoušelo o stejný způsob hry, ale to už byl Štajner v Hannoveru, Koloušek na cestě do Sparty a pak odešel i Nezmar. Bez nich už ten systém ztratil platnost a musel se korigovat.
Už delší čas netrénujete, ale jste funkcionářem v Hradci Králové. Užíváte si to jako klidnější práci?
Je otázka, kde je větší klídek. Jestli tam, kde jsou hráči se schopností vítězit, nebo tam, kde se na každou výhru nadřou. Umím porovnat podmínky Hradce a Liberce a ty jsou opravdu nesrovnatelné. Z titulu sportovního ředitele samozřejmě člověk cítí zodpovědnost, ale s působením na lavičce se to přece jen nedá srovnat.
Vrátíte se ještě někdy na lavičku jako trenér? Nechybí vám to?
Věřte, že za těch jedenačtyřicet let jsem si toho užil do sytosti. Nemám jako program, že se budu zase držet na srdce, když se budou soupeři blížit k naší bráně. Už v době svého aktivního působení jsem říkal, že bych věděl, co dělat místo trénování. Mé trenérské pauzy ale byly vždycky velice krátké. Hodlal jsem se dohrabat do důchodu přes reprezentaci do 21 let, což se mi podařilo. Nakonec jsem tam vydržel dva cykly. Skončil jsem v létě 2007.
A brzy jste se podruhé objevil v Liberci.
Ano. Po dvou měsících důchodcovského poklidu jsem viděl, jak se Liberec v tabulce propadá a začínají být výhrady vůči trenéru Zachovi. V duchu jsem si říkal: Prosím vás, hlavně mi nevolejte. Načež mi zatelefonoval liberecký klubový šéf Karl. Zeptal se mě: Přijedete do Liberce, nebo mají chlapi přijet za váma? Rychle jsem podlehl, sešli jsme se na půli cesty v Jičíně a vznikly z toho dva další roky působení v Liberci.
A pak jste začal funkcionařit v Hradci.
Když jsem v Liberci před rokem skončil, říkal jsem si, že teď už mi dá každý opravdu pokoj. V lednu se ale zjistilo, že tehdejší sportovní ředitel Kubík odejde k americké reprezentaci jako asistent, a tak to místo nabídli mně. Jsem v Hradci už jako inventář, působil jsem tu pětadvacet let.
Vzpomínáte si na svůj první odkoučovaný zápas?
Bylo to utkání mladších žáků Spartaku Hradec Králové C. Nevím proti komu jsme hráli a jak to dopadlo, ale vím, že kapitánem byl dnes třiapadesátiletý doktor Jan Michálek, s kterým teď sedím v hradeckém městském zastupitelstvu.
A co jste prožíval při tom posledním, který předcházel odvolání od týmu Liberce?
Pocit zmaru, co jiného. Olomouc do nás tehdy nasypala čtyři góly. V tom zápase šlo všechno proti nám.
Bylo jasné, že se to tak má stát a že je asi všemu konec.
Bál jste se, že budete odvolán?
Ve svém věku jsem neměl důvod bát se. Když jde důchodce do takové role, může to vnímat i jako brigádu, která někdy skončí. Ale netypické bylo, že k odvolání došlo hned po zápase. To v Liberci nebývalo zvykem.
Kromě sportu také - jak už jste zmínil - sedíte v hradeckém zastupitelstvu. Jak vás komunální politika naplňuje?
Jsem už ve čtvrtém volební období. Do politiky jsem vstoupil za Nezávislé, protože jsem celoživotně nestraník. Pak jsem dvakrát kandidoval za ODS. Po tom, co však ODS předvedla v republice a v Hradci zvlášť, jsem teď zvolil Hradecký demokratický klub. Vždycky jsem byl na nevolitelném místě a přeskákal ostatní díky preferenčním hlasům. Politiku dělám z jediného důvodu: aby měl nějaké zastání hradecký sport a hradecký občan. A někdy žertuju, že svolám lid na náměstí a nechám se vyhlásit samozvaným primátorem.
