Nikdo z nich netouží po takové anonymitě jako Němec. Při nástupu mužstva na hřiště vyšel poslední v řadě, jak vždy bývalo jeho zvykem. Hlasatel začal najednou křičet: "A teď pozor! S číslem dvacet vítáme v Blšanech Jiřího Němce." Následuje potlesk diváků.
A Němec? Jakoby nic. Nezamává fanouškům, jen ještě víc nakrčí hlavu a schovává se mezi spoluhráči. "Ve fotbale není důležitý jeden hráč, ale mančaft. Je nás tady dvacet, na každém záleží stejně." Tohle řekl po zápase. Jeho filozofie se nemění. Jeho hráčský rukopis rovněž ne.
Černá práce v záložní řadě, když je potřeba, zaběhne mezi obránce, aby jim pomohl, má-li chuť, zkusí i něco dopředu. A jednou za celý zápas vystřelí. Každý trenér mu vyčítal, že málo střílí. "Splnil, co mohl. Jsem s ním spokojen," říká trenér Günter Bittengel. Právě on, o pár měsíců mladší než sám hráč, ho přivedl do Blšan, ačkoliv se počítalo s jeho návratem do Sparty. Jsou kamarádi.
Domů do Hostivic to Němec svým porsche stihne rychle, aby byl s rodinou, na niž nedá dopustit. Určitě mu sedí i klid, jehož se v Blšanech dočká. Skončila doba, kdy hrál před šedesáti tisíci lidí v Německu. Tady bude rád, pokud přijdou tři tisícovky jako včera.
"Já ale žádný klid nevidím, tlaky jsou všude," brání se Němec. "Dokud nepřijdou dobré výsledky, pokoj nebude. A dneska se nevyhrálo, takže neúspěch, nemůžu být spokojen." Vypadá to, že Němec se vrátil ještě s velkou motivací, má chuť něco dokázat.
Nad takovou úvahou ale jen zavrtí hlavou: "Cíle jsem měl před dvaceti lety a všechny se mi splnily. Teď už si přeju, aby se nikdo z mužstva nezranil a skončili jsme v klidném středu tabulky." Takže po klidu přeci jen touží.
 Šestatřicetiletý bývalý reprezentant Jiří Němec při svém prvním ligovém startu v dresu Blšan koncem července 2002. V úvodním kole se právě probíjí žižkovskou obranou. |
