"Na rozchytání to byl dobrý zápas, teď mě čekají těžší zkoušky," připomíná Václavík. Za týden Slavia hostí Ostravu, a pak jede do Atén k odvetě s Panathinaikosem. "Výhodou je, že jsem se dočkal hned na začátku sezony. V lize jsem přišel jen dva zápasy a není daleko od letní přípravy, ve které jsme se v brance střídali," říká a pochlubí se, že v ligové přestávce dostal jediný gól: "Vlastní, od Luďka Zelenky."
Do nové sezony šel Václavík se 33 ligovými starty. Všechny jsou už hodně zašlé, ale bývalý reprezentant do 21 let si na ně dobře pamatuje. Třicetkrát nastoupil za Karvinou, v jediné ligové sezoně v historii klubu byl jeho oporou a nechyběl ani jednou. Další starty už naopak sbíral po jednom. Debutoval v roce 1994 za sestupující Vítkovice, jednou chytal při hostování ze Slavie na Žižkově a před dvěma lety jednou za červenobílé v lize. "S Vítkovicemi a se Slavií to byly poslední zápasy v sezoně, za Viktorku jsem chytal na Spartě," vzpomíná.
Do sobotnímu zápasu proti Hradci Králové šel bez nervů, s důvěrou ve vlastní síly. Ověřil si je už ve 35. vteřině, když musel vyběhnout a zlikvidovat rodící se šanci Skácela. "Takový moment pomůže k získání jistoty. Pak už jsem kromě dvou centrů a nějakých rozehrávek skroro žádnou práci neměl."
Upoutal však ještě jedním okamžikem. Ve 12. minutě se s výkřikem "Mám!" vrhl po míči, ale Zoubek mu jej vydoloval z náručí a hra pokrčovala. "Myslím, že jsem už měl míč pod kontrolou, ale asi to tak nebylo, když rozhodčí nezasáhl," popisuje brankář, který po této situaci jakoby vztekle máchal rukou. Zlobil se na sebe, na rozhodčího, nebo na spoluhráče? "Na nikoho, nakopnutá ruka mě bolela, snažil jsem ulevit jí."
Michal Václavík o sobě tvrdí, že ke každému zápasu se po ty čtyři plané roky ve Slavii připravoval stejně, jakoby měl jít na hřiště. "Brankář se může zranit už ve druhé minutě, a já pak budu muset odchytat celý zápas, takže například v přípravě na pohárové zápasy jsem informace o soupeři poslouchal vždycky velmi pozorně."
Věčným vysedáváním na lavičce podle jeho tušení brankář ztrácí odhad při centrech, předvídavost, psychický klid a zápasovou zkušenost. "To jsou věci, které v tréninku nezískáte."
Dlouhé čekání mu usnadnila přežít jeho pohodová povaha. Nezahořkl, byl samá legrácka, v kabině i na tréninku. "Ze Slavie už u nás skoro není kam odcházet a já jsem pořád věřil, že se do branky dostanu. Třeba i proto, že Radek Černý odejde do ciziny," přidává další motivaci. Chystaný konkurentův odchod byl i záminkou k tomu, aby Václavík v zimě prodloužil smlouvu do léta 2004.
Černý zatím zůstal, ale nabídl svému kolegovi jinou šanci. Václavík si dobře uvědomuje, že příští dva těžké zápasy mohou rozhodnout o jeho budoucnosti: když uspěje, mohl by v brance vydržet natrvalo.
