Jde o už někde hluboko zasunutou vzpomínku, přesto si Tomáš Malinský vzpomíná na to, když ho před lety jeho maminka vedla ve Skutči na nábor malých fotbalistů.
„Moc se mi nechtělo, dokonce jsem snad i brečel,“ vypravuje dnes třiadvacetiletý hráč prvoligového týmu.“ Přesto jste to po tomto spíše smutnějším kontaktu s organizovaným fotbalem dotáhl až tam, o čem většina takto začínajících kluků jen marně sní.
„Ale to jsem ani já na začátku samozřejmě vůbec nevěděl a jako dítě jsem o tom tak nepřemýšlel. Důležité ale bylo, že nás tréninky velmi brzy zaujaly, že se ve Skutči dala dohromady parta kluků a většina z nás pak také u fotbalu vydržela," říká fotbalista.
Nábor jste skoro obrečel, co první tréninky?
Už je to dost dávno, ale vzpomínám si, že jsme hned ani nezačali hrát. Dělali jsme různé slalomy, obíhali s míčem mety, skákali jsme. Ale všechno bylo soutěživou formou, bavilo nás to a navíc jsme se u toho pěkně vyřádili. Spokojení pak byli i rodiče, přišel jsem totiž často domů, únavou jsem lehnul a usnul.
Přesto asi fotbal byl tím hlavním, na co jste se těšili.
A byli jsme také pěkně natěšení, když jsme měli jet na turnaj, s kterými jsme jako nejmladší začínali. To byl opravdu svátek. Navíc brzy přišly i první úspěchy. vždycky jsem byl rád, když jsem se doma mohl pochlubit, že jsme něco vyhráli, z toho jsem měl strašnou radost. Ostatně rodiče jsou u začátku hodně důležití. Malý kluk sice především musí chtít sám hrát, ale rodiče mu v tom mohou hodně pomoct. Vím, jak bylo fajn, když jsem na hřišti třeba slyšel jejich pochvalu.
Kolik se vás ve Skutči tehdy na náboru sešlo?
Nevím přesně, ale asi tak deset. Pomáhal jsem už několikrát v Hradci s nábory malých kluků, tam se jich pochopitelně sejde mnohem víc, ale my jsme skoro všichni vydrželi.
Vy jste ale brzy skutečskou partu opustil.
V mladších žácích jsem odešel do Chrudimi a byl jsem tam několik let.
Tehdy už jste snil o tom, že si zahrajete první ligu?
To bylo ještě hodně daleko, ale vzpomínám si, že když jsem byl s rodiči v Hradci a jeli jsme kolem stadionu, tak jsem si říkal, že musí být pěkné pod lízátky fotbal hrát. Splnilo se mi to, i když jak už jsem říkal, tak na začátku jsem na tohle jako kluk vůbec nemyslel. Ale i kdyby se to nepovedlo, tak by to stejně mělo smysl. S fotbalem jsem prožil pěkné dětství, měli jsme dobrou zábavu, a i kdybych se tak nahoru nedostal, měl bych dobrého koníčka na celý život.
Jak je těžké se z malého klubu dostat do velkého, ligového fotbalu?
Dostat se do ligy je vždycky těžké, ale já nejsem zdaleka jediným příkladem toho, že to jde i z malého klubu. Je k tomu potřeba nejen vůle, vytrvalost a talent, ale také třeba i dost štěstí. Na trenéry, na to dostat šanci.
Kdo vám nejvíc pomohl?
Vzpomínám na všechny rád. Třeba na začátky ve Skutči, kdy nás vedli pánové Zelinka a Bačkovský, v Chrudimi na pány Hlavatého, Zajíce a další. Ale asi nejvíc mě poté k velkému fotbalu nasměroval pan Jirousek. Když jsem začínal v mužích, hrál jsem za chrudimské béčko 1. B třídu, on si mě tehdy vytáhl do divizního áčka a tím to asi celé nastartoval.
