Teď je z Holoubka trenérská kometa, která Spartu nečekaně protáhla do jarní fáze Evropské ligy. V sobotu po obědě Letná znovu skandovala jeho jméno, když Sparta zvládla ligovou derniéru proti Teplicím.
Jenže na jaře Holoubek možná hlavní roli zase ztratí. Nemá nezbytnou licenci, aby mohl vystupovat jako šéf.
Co byste o něm měli vědět?
36 let, ženatý, šestiletý David, pětiletá Elen.
Ještě v sedmnácti hrával dorosteneckou ligu ve fotbale i v basketu: „Doma v Humpolci jsem to měl padesát metrů na hřiště a sto metrů do tělocvičny.“
Miluje Vysočinu. Asi by se dalo říct, že v současnosti je nejslavnější postavou Humpolce. Hned po proslulém Hliníkovi, který se tam bez vysvětlení odstěhoval ve filmu Marečku, podejte mi pero!
I při svém prvním velkém rozhovoru působí tak, jak ho znáte z lavičky: upřímně, zábavně, zažraně, někdy až bezelstně a nezkaženě.
Překvapí vás, že mu většina sparťanské kabiny tyká? „Jen mladší kluci, kteří mi prošli rukama v devatenáctce mi vykají. Je to sice guláš, ale já s tím nemám žádný problém,“ zaculí se.
Upřímně, nemrzí vás, že nezbytnou profesionální licenci teprve studujete? Nemusel jste být jen provizorní řešení.
Někdy to zamrzí, jindy si řeknu: Mělo to tak být. Mít licenci, třeba by taková šance nikdy nepřišla. Takže si nestěžuju.
Dva měsíce jste byl oficiálně trenérem Sparty a mluvilo se o vás den co den. Jak jste to ustál?
No, u hráčů už slýchám narážky, že jsem všude. Že doma otevřou lednici a vyletí na ně Holoubek. Je toho dost, ale já s tím umím žít a svým způsobem mě to i baví.
Nic to s vámi nedělá? Nezpychnete?
Ne, ne, ne, mám to hozené naopak. Naopak cítím obrovskou zodpovědnost. Vůči Spartě, vůči fanouškům. Když jsme minulý týden porazili Southampton a nabitá Letná křičela moje jméno, hned se mi vybavilo: Holas, teď už nic nesmíš pohnojit, na každý zápas se připrav ještě líp, nepolevuj! Víte, já si vlastně žádné utkání neužil, až po tomhle jsem se odšpuntoval. Na deset minut. Pak bum, konec euforie a jedeme dál.
Na vedoucí Plzeň, která má ještě utkání k dobru, teď v neúplné tabulce ztrácíte čtyři body. Věříte ještě v titul?
Byl bych špatný sparťan, kdybych řekl ne. Musíme doufat a hlavně se soustředit sami na sebe. My už v podstatě nesmíme ztratit ani bod.
To asi nemáte klidný spánek.
Bývalo to horší, když jsem Spartu přebíral. Do toho jsem ještě suploval trenéra devatenáctky, takže jsem jel čtrnáct dní na hraně možností a hlava mi šrotovala pořád. Co udělat? Jak? Čím začít? Pořídil jsem si notýsek, dal si ho vedle postele, a jakmile mě nějaký nápad vzbudí, napíšu si to.
Budíte se pořád?
Furt. Třeba ve tři: Hele, jak vystřídáš, když ti vyloučí hráče? Soupeř má šikovné útočníky, stát se to klidně může. Je nás deset zdravých, koho z mladých použiješ a jak přeskupíš rozestavení?
Hodí se vám zápisky?
Jsem líp připravený. Zápas vás vtáhne, a když se přihodí něco nepředvídatelného, zbytečně ztratíte třeba třicet vteřin přemýšlením, jak z toho nejlíp ven. Já ráno vstanu a mám připravené, co udělám, kdyby... Když se to přihodí, jen si sáhnu do hlavy pro řešení: Vždyť já vím.
Co ještě máte na nočním stolku?
Knihu, to je můj rituál. Přečtu si tři čtyři stránky a spokojeně se mi klíží oči. Teď zrovna čtu Leading od Alexe Fergusona, takže si u toho ještě něco podtrhávám. Je to inspirace od trenérské persony.
Takže zase fotbal.
Jen náhodou, protože je to skvělá knížka. Jinak mám nejradši historické romány, od Kena Folletta jsem přečetl všechny. Je to relax i uspávadlo.
Jako kluk jste obdivoval sparťanskou ikonu Chovance a nizozemského střelce Van Bastena. O fotbalové kariéře jste nesnil? Na jednom vašem zápase přece svítil transparent: Lepší nežli Paroubek, je náš David Holoubek.
Dával jsem dost gólů, snad jsem byl docela šikovný. Druholigové kluby mě zvaly na zkoušku, trenér Bielik mě lákal do Čelákovic, ale já byl pohodlný. Stačila mi parta, kamarádi, dobrá atmosféra. Během vysoké školy jsem v Praze kopal za Satalice. Kariéra nebyla středobodem mého světa. I v basketu jsem hrál ligu dorostenců, ale přišlo mi, že už se nemůžu zlepšovat, tak jsem se na to vybodl.
Co vlastně rozhodlo pro fotbal?
Prý jsem byl lepší basketbalista, mám geny po mámě, ale nešlo to všechno skloubit. Střední škola v Jihlavě, odpoledne fotbalový trénink v Pelhřimově, na večerní basket v Humpolci už jsem neměl.
Stejně mi k vám nesedí, že byste neměl ambice.
Neměl, zato trénování dětí mě bavilo. Cítil jsem, že jejich hru cítím, že je motivuju, že mi to sedí.
O nejvyšší scéně jste nesnil?
Ne, ne, ne! Za tím nebyl žádný kalkul. Naopak jsem se jezdil dívat na dorostenecké zápasy do Jihlavy a se zájmem sledoval tu snahu, rychlost, živelnost, bezprostřednost, plno šancí. Bavilo mě to a říkal si, že bych chtěl dorostence někdy trénovat.
Dočkal jste se ve Spartě. Jaká to byla cesta?
Náhodná i šťastná. Trénování mladých mě pohltilo. To by vám nejlíp řekla moje žena, jak jsem pořád seděl u televize, počítače, četl knížky, odborné magazíny. Na Amazonu jsem objednával tréninkové deníky, stahoval si biografie. Mám toho doma plnou skříň. Obdivuju manželku, že to se mnou vydržela.
Pořád ležíte v knihách, nebo už víte všechno?
Vím jedině to, že skoro nic nevím. Teprve se učím.
Od Jaroslava Hřebíka, viďte? Veřejnost vás vnímá jako Hřebíkovo dítě.
To bych klidně mohl být taky dítětem Milana Bokši, Luďka Macely, Jiřího Plíška nebo Davida Vavrušky, kteří šéfovali sparťanské mládeži před Hřebíkem. Ale přiznávám, že on mi dal nejvíc. Má neskutečný pohled na fotbal.
Mnozí fanoušci ho považují jen za teoretika.
Nesouhlasím. Ukázal mi, jak sledovat zápasy. Co vypíchnout, co nechat být. Naučil mě dívat se jiným okem.
Nerozumím.
Když spolu půjdeme na fotbal, vy si určitě budete chtít sednout doprostřed na hlavní tribunu, abyste měl co nejlepší výhled. Já si stoupnu do rohu, rovnou k zábradlí. Jsem v rovině s hřištěm a v tu chvíli je fotbal strašně složitý. Nevidíte ho přehledně a pořád musíte přemýšlet: Nabíhá si ten kluk dobře? Má dobrou vzdálenost? Co načasování? Je hra plastická? Dostatečně rychlá? Furt si cvičím oko.
I na lavičce?
I tam. Okamžitá analýza hry je nezbytně důležitá. Klidně můžete přijít na zápas, ve kterém neznáte jediného hráče, ale po chvíli ty zajímavé poznáte. Trefí se vám do oka, individuality vyskočí. Jsou rychlé, ve správném prostoru a mají dobré načasování.
Ještě chodíte do rohu hřiště k zábradlí?
No jasně, snažím se co nejvíc. Na Strahov, na mladé, i na tréninky.
Před půl rokem jste měl zajímavou přednášku pro novináře a řekl jste jim, že byste pomalé hráče nikdy nevzal. Třeba slavného italského záložníka Pirla...
No jo, Andrea Pirlo, to jste mi dali. Ve sparťanské kabině visel ten článek na nástěnce a každý mi to dával sežrat. Pomalé nebrat! Pirla nechci!
Zlobíte se?
Ne, ale vytrhli jste to z kontextu. Dostal jsem otázku, jestli bych Pirla chtěl do svého týmu. A já odpověděl, že do své devatenáctky ne, protože s ním by hra byla pomalejší, ne dobrá. Ale sem, do české ligy, do téhle Sparty, bych ho bral hned. Kór, když nemáme skoro s kým hrát. (úsměv)
Copak Pirlo není pomalejší, než si žádá doba?
Je. Pomalí hráči mají problém a budou mít problém ještě větší. Abyste uspěli, musíte pracovat v obrovské rychlosti a na velkém prostoru. Ale jsou hráči, kteří dokážou hrát rychle, ačkoli úplně rychlí nejsou. Zrovna Pirlo nebo Pavel Horváth. Situaci umějí načíst předem a díky tomu bleskově a správně odehrají míč. Jenže zároveň se jim uzpůsobuje veškeré dění kolem a já se ptám: Není to příliš velký luxus, když celý tým přizpůsobujete jednomu, byť velmi nadstandardnímu hráči? Co až takový člověk odejde? Budete mít mužstvo připravené na jiný systém?
Do jaké trenérské škatulky byste se zařadil, kdyby bylo na vás?
Bavilo by mě, kdybych se připojil ke trojici Klopp, Mourinho, Simeone.
Jürgen Klopp
José Mourinho
Diego Simeone
Povedená partička. Originál vedle originálu.
Mám jejich práci rád, pravidelně sleduju jejich zápasy. Vidí fotbal originálně. I když José Mourinho trochu zestárnul a už nedává do zápasů takovou energii jako dřív, pořád je inspirativní. Svůj. Jürgen Klopp je přesně moje krevní skupina. Dokáže strhnout nejen hráče, ale taky fanoušky. Je to výborný psycholog a ohromně rozumí fotbalu. Diego Simeone dokázal neskutečné věci s Atlétikem Madrid, jeho defenzivní práce je vzorem pro všechny.
Zkuste popsat, který fotbal je blízký vašemu srdci.
Loni ho hrál třeba Leicester s fantasticky rychlým protiútokem. Dlouhodobě určitě Dortmund, který nepracuje nahodile. Vybírá si hráče, o kterých si je jistý, že zaujmou trenéry i fanoušky. Od nich je to jízda. Rychlost, presink, úžasná přechodová fáze. Fotbal dospěl do stavu, že pokud chcete být dobří a hrát poháry, musíte být co nejrychlejší v přechodech. V okamžitém přepnutí. Jak do protiútoku, když získáte míč, tak do obrany, když míč ztratíte. Přepínání je základ úspěchu.
Nic ve zlém, ale Sparta je jak daleko od ideálu?
Zatím stojíme skoro na startu, jsme docela slušně organizovaní v defenzivě. Od toho jsme se odpíchli. Teď to chce nadstavbu, útočnou činnost, kreativitu. Přes zimu se na tom musí hodně zapracovat. Mít vyšší postavení obrany, abychom byli schopni presovat soupeře už na jeho obranné polovině, musíme zlepšit rychlý protiútok.
Mluvíte v množném čísle, přitom se neví, jestli u toho budete. Z Liberce by měl přijít trenér Jindřich Trpišovský.
Já předpokládám, že u mužstva zůstanu. Jen je otázka, v jaké funkci. Všichni si musíme počkat, jak to dopadne.
I kdybyste nebyl šéf, ale třeba asistent, listopadový postup v Evropské lize už vám nikdo neodpáře. Čím to, že jste mezitím v domácí soutěži klopýtali?
Protože v Evropě hrajeme úplně odlišným stylem. Vycházíme z obranného bloku a chceme být nesmírně rychlí směrem nahoru, když soupeř ztratí míč. Bohužel stav, ve kterém jsme, nám zatím nedovoluje víc. Musíme počkat, až se nám to začne uzdravovat. Pak věřím, že to bude lepší.
V české lize?
O tom nepochybuju. Kdo přijede na Spartu, ten většinou jen brání a my v podstatě dobýváme. U toho potřebujete sladit rychlost hry, rychlost přihrávek, správnou herní mapu čili správné postavení hráčů v prostoru vůči míči a vůči hře. A samozřejmě rychle přepínat. Pak může Sparta zase dominovat.
Vás Sparta nakazila, že?
Strašně. Už když jsem před čtrnácti lety ve skladu nafasoval věci a začal pracovat u žáčků, cítil jsem, jaký je to kolos. A to zdůrazňuju, že mám respekt vůči všem mým soupeřům. To byste musel zažít. Projíždíte republiku, hrajete zápasy a všude si na vás ukazují: Hele, to jsou sparťani.
I na děti?
Sparta není nikomu lhostejná. Buď je milovaná, nebo nenáviděná, nic mezi tím. Už do žáků bereme ty nejlepší hráče a zdůrazňujeme jim: Vybrali jsme si vás kvůli tomu, že jste nejlepší.
Není to na závadu? Nemyslí si o sobě moc?
Oni si musí věřit a vědět, jaký dres oblékají.
