V neděli bude současnému sparťanskému generálnímu sportovnímu manažerovi padesát, a to už je pro Chovance příležitostí k bilancování.
Pochopitelně začal první životní dekádou. "Dětství jsem měl fakt krásné," zasní se na moment rodák ze slovenských Dolných Kočkovců.
Dekáda první: 1960 - 1970
Samozřejmě se mi vybaví ta naše vesnice. Vedle školního hřiště jsme tam s kamarádama vymetli s míčkem kdejaký kout, fotbálek jsme hráli nejen na dvorcích, ale taky na silnici, protože tenkrát tam projelo jedno auto za půl hodiny. Jistě to znáte, cestou ze školy se z tašek udělaly branky a už se hrálo. Pochopitelně s hádkama, jestli to byla nebo nebyla tyč, a o břevnech ani nemluvím.
V Kočkovcích tehdy bylo jen mužstvo dospělých, a tak jsem se asi v osmi letech musel přihlásit k žákům sousedního Púchova. Věci jsme většinou měli svoje, jen dresy k zápasům jsme měli od klubu. Po tréninku byl v šatně hrnec se šťávou, kdo si nepospíšil a nevyšel na něj plechový hrnek, ten prostě nepil.
Maminka mi na cestu na tréninky vždycky dávala korunu na autobus, ale zpátky jsem musel po svých. Druhou korunu prostě neměla. Ta zpáteční cesta sice tak hrozná nebyla, byly to necelé tři kilometry. Jenže když jste byl vysílený z tréninku, tak by se vám autobus náramně šiknul.
Dekáda druhá: 1970 - 1980
S tímhle obdobím mám spojený přestup z Púchova do Sparty. Když mi bylo osmnáct, tak to jaro v osmasedmdesátém jsem už měl výborné nabídky. Nejen ze Sparty, ale i ze Slovanu a Interu Bratislava. Bratislava sice byla blíž, ale přece jen, když se u nás na vesnici řeklo Praha, tak to prostě byla bomba. A nic proti Bratislavě.
Tenkrát mi v rozhodování pomohl strýc František, který už ve Spartě patřil k oporám a právě on na mě letenský klub upozornil. Takže jsem to podepsal Spartě a maminka měla klid, že na mě Franta dohlídne.
A ještě jeden nezapomenutelný zážitek. V září 1978 se na Spartě hrálo derby se Slavií a tehdejší trenér Rubáš mě poprvé poslal do základní sestavy. Přitom předtím jsem měl v lize odehraný jen poločas. A představte si, že my to derby vyhráli jedna nula a ten gól jsem dal já. Jo a mimochodem, tenkrát za nás chytal Míra Koubek, který je dnes trenérem Ostravy.
Jozef ChovanecNarozen: 7. března 1960 Špičková hráčská kariéra: 1978/79 Sparta, 1979/81 RH Cheb, 1981/1988 podzim Sparta, 1991 podzim/1995 Sparta Trenérská kariéra: 1996/1997 podzim: Sparta, 1998 jaro/2001 podzim: reprezentace Česka, 2002/2003 podzim: Příbram, 2005 jaro/podzim: Krasnodar, říjen 2008/dosud: Sparta (v roli manažera) Úspěchy: osm titulů se Spartou coby hráč, dva tituly coby trenér, Fotbalista roku 1986, účastník MS 1990 v Itálii, český Trenér roku 1998, 1999, 2000, druhý nejlepší reprezentační kouč světa roku 1999 Ostatní: 52 startů za národní mužstvo, 750 zápasů za Spartu, z toho 381 ligových |
Dekáda třetí: 1980 - 1990
Tohle byla má nejlepší fotbalová léta. Vybudoval jsem si pozici ve sparťanském mužstvu, dostal jsem se do národního mužstva, v roce 1986 jsem se stal Fotbalistou roku a na začátku roku 1989 jsem přestoupil do Eindhovenu, kde jsem si zahrál po boku hvězd, například Romária, Ronalda Koemana, Geretse, Lerbyho a dalších. A zažil jsem tam slavné trenéry Hiddinka a Boby Robsona.
S nároďákem jsme se kvalifikovali na mistrovství světa 1990 v Itálii a tam jsme došli do čtvrtfinále. Jsem na to docela pyšný, protože kdo z našich fotbalistů si může říct, že hrál čtvrtfinále světového šampionátu.
Dodnes mě ale mrzí, že jsme tenkrát coby olympijské mužstvo z politických důvodů nemohli na olympiádu do Los Angeles. Nemuseli jsme hrát kvalifikaci, protože jako poslední olympijští vítězové jsme měli postup zajištěný automaticky. Bohužel, museli jsme zůstat doma. Ono se sice řekne, že olympijský fotbalový turnaj nic neznamená, ale já závidím klukům, kteří doma tu zlatou olympijskou medaili z roku 1980 mají.
A taky bych rád připomenul, že tohle desetiletí se mi vydařilo i v soukromí. V osmdesátém čtvrtém jsem se oženil se slečnou Jitkou, o rok později se nám narodila Katka a v devadesátém v Nicolette.
Dekáda čtvrtá: 1990 - 2000
Začátek těchhle let je spojený s mým návratem z Eindhovenu do Sparty. Chtěla mě i Slavia, kam odešel za milionářem Korbelem i trenér Ježek. V Edenu mi dokonce nabízeli lepší podmínky než na Letné, ale já si prostě takovouhle změnu dresu nedokázal představit. A co by tomu také řekli sparťanští fanoušci.
Tak jsem si to na sklonku hráčské kariéry ještě užil ve Spartě. Nejvíc asi v dubnu v pětadevadesátém, když jsem nečekaně nastoupil v derby na Slavii a my tam Nedvědovým gólem jedna nula vyhráli. Náskok slávistů jsme stáhli, ve zbytku jara jsme je přejeli a slavili titul.
Já před tím derby dělal ve Spartě už několik měsíců manažera a vedení přišlo s nápadem, abych do toho šel. Byl to na slávisty spíš psychologický tah, který ale vyšel. Samozřejmě, že jsem to nejdřív probral se spoluhráčema, protože jsem byl bez tréninku, dvakrát týdně jsem chodil jen na rekreační fotbálek. Kluci s tím souhlasili a v zápase mě pak opravdu podrželi. Jinak by to pro mě mohlo skončit blamáží.
V létě 1995 jsem se měl rozhodnout. Sparta mi nabídla, že jako hráč můžu pokračovat jinde, nebo se na Letné můžu vrátit k manažerské práci. Vzal jsem toho manažera, ale v září příštího roku už jsem byl trenérem místo odvolaného Petržela. To už jsem si dělal trenérskou licenci UEFA, kterou jsem pak dokončil.
Desetiletí vrcholilo povedenou kvalifikací o mistrovství Evropy, v roce 1999 jsem byl dokonce vyhlášen druhým nejlepším reprezentačním trenérem světa. Jenže na mistrovství mi to nebylo nic platné. V základní skupině jsme prohráli s Nizozemskem jedna nula, když Collina proti nám odpískal těsně před koncem dost problematickou penaltu, ve druhém zápase s Francií to zase Petr Gabriel namazal Henrymu na první branku, pak jsem zabrali ve třetím utkání s Dánskem, ale to na postup nestačilo.
Dekáda pátá: 2000 - 2010
Tohle období mi připomíná selhání v baráži s Belgií, s níž jsme bojovali o účast na mistrovství světa v roce 2002. Rozložili jsme se sami, byl to přehnaný optimismus, podcenění soupeře, prostě situaci jsme nezvládli. Radši nevzpomínat.
Pak jsem prošel trenérským angažmá v Příbrami a v druholigovém ruském Krasnodaru. Vzpomínám, jak jsme odmítli letět na Kavkaz k zápasu do Nalčiku, kde pár dnů před utkáním zažili velký teroristický útok. Zápas nám pak ruský svaz kontumoval a my přišli o možnost bojovat v závěru soutěže o postup.
Od začátku roku 2006 jsem byl jmenován prezidentem Sparty, když se tenhle post zrušil, stal jsem se generálním sportovním manažerem. Po odstoupení Michala Bílka z funkce trenéra v květnu 2008 jsem na pozici kouče zaskakoval, potom přišel Víťa Lavička, ale když po domácí prohře v derby se Slavií nabídl rezignaci, převzal jsem mužstvo já.
Pořád ale tvrdím, že já trenérem nejsem. Těmi jsou Martin Hašek, Jan Kmoch a trenér brankářů Jan Stejskal. Koncem roku 2008 jsme totiž najeli na takzvaný anglický model. Já jsem manažer, jsem u mužstva a pod sebou mám trenéry, takhle to rozhodlo klubové představenstvo. Hlavně kvůli propojení manažerského úseku s prvním týmem, přičemž zodpovědnost ze mužstvo mám především já.
Ale málokdo si uvědomuje, že coby generální sportovní manažer mám zodpovědnost za všechny sparťanské hráče i trenéry, od přípravek až po tu první ligu.
Moc rád bych tohle desetiletí zakončil mistrovským titulem a nějakým úspěšným tažením pohárovou Evropou. Ale nerad bych to zakřikl, intenzivně se teď zabývám nedělním zápasem s Kladnem. Ten kopec smůly jsme si snad vybrali minulou sobotu s Příbramí.
Dekáda šestá: 2010 - 2020
Ptáte se, co bych si přál po padesátce. Chtěl by se hlavně bavit a užívat si radosti. A že zrovna tohle s trenérskou prací nejde dohromady? Možná s těmi exponovanými funkcemi v létě skončím. Ba možná i dřív," uzavírá se záhadným úsměvem jubilant.
