Byl symbolem brněnského fotbalu devadesátých let. Karel Večeřa vedl tehdejší Boby Brno, když v roce 1996 přivítali Jihomoravané za Lužánkami pražskou Slavii. Utkání tehdy sledovalo přes 44 tisíc diváků, což je historický český rekord.
„To jsou krásné vzpomínky, skvělá atmosféra. Lidé se fotbalem bavili,“ říká Večeřa v kanceláři bohunického kampusu, jehož stěny zdobí minidresy a vlaječky Drnovic, Ostravy či Jihlavy, tedy klubů, v nichž působil.
Od září se začne bývalý ligový kouč naplno věnovat akademické činnosti. Na Fakultě sportovních studií Masarykovy univerzity bude pracovat na plný úvazek. Znamená to také, že muže s legendárním knírkem a přísným pohledem už na prvoligové lavičce fanoušci neuvidí.
„Nějaké nabídky přišly, ale odmítal jsem je. Vybírám si takovou doživotní dovolenou a rád bych měl jen příjemné zážitky. Poslední štace mě od trénování odradily,“ přiznává sedmapadesátiletý ivančický rodák, který seděl na lavičce Zbrojovky, která předloni sestoupila do druhé ligy.
Jaký je rozdíl mezi prací pedagoga a trenéra?
Myslím si, že rozdíl není příliš velký. Obě to jsou práce s mladými lidmi. Na fakultě je kladen větší důraz na vědecko-odbornou činnost. Musím psát odborné články, provádím různá měření a spolupracuju na projektech. Podstatný rozdíl je také v tom, že člověk není příliš na očích, pokud netrénuje na vrcholové úrovni.
Co vlastně přesně děláte?
Dřív jsem na fakultě učil studenty pouze se specializací na fotbal. Jsou to kluci, kteří by se měli stát v budoucnu fotbalovými trenéry. Od nového školního roku bych měl vést veškerý fotbal na fakultě, také bych měl vyučovat pohybové hry.
Vrátil byste se k trénování, kdyby přišla nějaká zajímavá nabídka?
Myslím, že ne. V této době o tom vůbec neuvažuju. Mám jiné představy, co bych chtěl dělat.
A nechybí vám fotbalový život a parta v kabině?
Chvilkami ano. Člověk si na to občas vzpomene. Tu atmosféru a zážitky se ale snažím přenést do výuky a mezi studenty.
Spolupracujete ještě s nějakým klubem či trenérem?
Když se na mě někdy obrátí Bystrc nebo Svratka s tím, že shání trenéra, pomůžu a doporučím jim někoho ze svých studentů. Jinak prakticky už dva roky ve fotbalu nedělám. Nechodím vůbec na ligu, jen se občas kouknu v televizi, když je atraktivní zápas. Jsem v kontaktu s bývalými spolupracovníky, jako je Svaťa Schaffer, Pepa Mazura, Karel Jarůšek, Petr Čuhel. Většinou na začátku sezony jim popřeju, ať se jim daří a šlape jim to.
Co říkáte na Zbrojovku, jak se za dva roky od vašeho působení změnila a jak může v letošním ročníku dopadnout?
Zbrojovku sleduju zpovzdálí. Moc hráčů, které bych trénoval, tam není, ale samozřejmě Zbrojovce přeju, aby v první lize měla důležitou roli. Současná doba směřuje k tomu, že klub je silný podle toho, jak má dobrou mládež. Za svého posledního působení jsem poznal, že šikovných fotbalistů je spousta. Jen je umět najít a vytvořit jim dobré podmínky.
A ty jsou v Brně jaké?
V současné chvíli nejsou nejlepší. Rád bych, aby tu byly takové podmínky, aby mohli zbrojováčci vyrůstat v takové fotbalisty, kteří tu vždycky byli. Třeba taková Jihlava má propracovanější mládež a je o krok napřed, i co se podmínek týče.
Když se bavíme o talentech, je nějaký výjimečný, na kterého si vzpomenete?
To je otázka, kterou často řeším, když študákům předávám nějaké poznatky a zkušenosti. Byla spousta talentů, které na to bohužel hřešily. Určitě k nim patří enfant terrible brněnského fotbalu Milan Pacanda. Byl to kluk, na kterého chodili diváci a rozdával radost. Na druhou stranu byl strašně nespolehlivý. Svým způsobem podobný byl i Venca Svěrkoš v Ostravě. Ten potenciál, co má v sobě, nedokáže úplně prodat.
A co vaši svěřenci na fakultě? Je nějaký student, ze kterého jste vychoval špičkového trenéra nebo k tomu má našlápnuto?
Třeba Martin Janás trénuje ve Zbrojovce žáky a myslím, že předloni byl vyhodnocen jako nejlepší mládežnický trenér v republice, což mě ohromně potěšilo. Celkově spousta talentů neprodá svůj potenciál kvůli tomu, že jsou špatně vedeni. Dnes se preferuje práce s míčem. Je také důležité, aby se neprošvihlo období, co kdy správně trénovat. A říkám to i svým studentům a trenérům: Vyvarovat se chyb a vychovávat talenty.
Není paradox, že většina koučů začíná u mládeže a končí u dospělých, zatímco vy to máte přesně naopak?
Já tam také začínal. Co jsem trénoval dospělé, potkával jsem se s nedostatky a říkal jsem si, že bych se k těm mladým chtěl jednou vrátit. Člověka totiž mrzí, když kluci v 19 nebo 20 letech přišli do ligového mužstva s takovými nedostatky, které se nedají dohnat.
