"Kdyby to tak vyšlo vždycky," smál se pětadvacetiletý Janotka nad svým nástupem, jímž pečetil výhru 2:0 nad Viktorií Žižkov. "Člověk samozřejmě chce hrát v základu. Když jdete na hřiště z lavičky, tak jste nažhavený a chcete dokázat, že do sestavy patříte."
Krátce předtím na druhé straně zkoušel lob žižkovský Švancara. Inspiroval vás ke gólu?
Neměl jsem moc možností. Dostal jsem od Michala Hubníka skákavý balón, posunul jsem si jej prsama a brankář byl docela venku. Pokusil jsem se o lob na zadní tyč a naštěstí to vyšlo.
Už jste někdy vstřelil tak rychlý gól po příchodu na hřiště?
Myslím, že ještě ne. Proti Kladnu se mi to povedlo asi po šesti minutách (ve skutečnosti to tehdy, v dubnu 2007, bylo ve 12. minutě zápasu). Teď to byl asi můj rekord. Byl jsem dobře nahecovaný.
Nehráli jste tak pěkný ofenzivní fotbal jako v minulých zápasech, že?
Ale hlavně, že jsme vyhráli, ne? Předtím jsme hráli perfektně proti Brnu, dobře proti Jablonci. Měli jsme šance, které jsme neproměnili, a byl z toho pokaždé jen bod. Teď konečně máme všechny tři.
Na výhru jste čekali už šest zápasů.
Zlomili jsme to prokletí, kdy nás všichni chválili za dobrý fotbal, ale výhry z toho nebyly. Je to ohromně důležité.
Byla cítit v klubu hustší atmosféra?
Nemyslím si. Samozřejmě, věděli jsme, že jsme doma proti Brnu zbytečně ztratili dva body, pak se nám vůbec nepovedl zápas na Slavii. Měli jsme co napravovat a výhrou se nám to povedlo.
