"Jihlava si nás dokázala týden dopředu ideálně připravit. Jak to myslím? Nic za tím nehledejte. Každý přece ví, jakým způsobem Jihlava vyhrává."
Za tyto věty, které Pulpit minulý týden řekl redaktorovi MF DNES na adresu jejich největšího konkurenta o postup do první ligy, Jihlavy, žádal klub z Vysočiny omluvu, jinak by musel zvážit další kroky, které by mohly vést až k žalobě.
Máte pravdu, pane Pulpite, jsem srab!Fotbal hraji od sedmi let. A ano, setkal jsem se korupcí! Jednou jsem se dozvěděl, že můj tým zpětně dal soupeři několik tisíc za naši výhru, kterou jsme na rozdíl od něj potřebovali. Stejně tak jsme jednou dostali zaplaceno od jednoho týmu za to, že jsme vyhráli u jejich konkurenta v boji o záchranu. Byl jsem u několika případů a vždy se je dozvěděl zpětně, protože hráčům se to neříká. Asi proto, aby zápas nepodcenili. A nejde jen o zápasy v Praze nebo jejím okolí. Takhle to chodí ve více krajích. Taky ale dobře vím, že o tom nikdo nechce slyšet, natož psát. "Nechci mít problémy," odvětí vám jen. Trenér Martin Pulpit řekl nahlas něco, co si každý víkend říká řada lidí, kteří se pohybují kolem fotbalu. Jenže o tom mluví jen mezi kamarády. Pan Pulpit mi pak důrazně řekl, ať už za ním nechodím, že jsem pro něj srab, stejně jako všichni čeští novináři. A víte co, má pravdu, jsem srab. Jenže napište něco, k čemu nemáte důkazy. Pište jména pofiderně pískajících rozhodčích a přistane vám na stole žaloba, která nyní hrozila jemu. K obvinění musíte mít důkazy a ty bohužel ani jeden nemáme. |
Proto Pulpit v pondělí večer zavolal do redakce, že by své výroky rád vysvětlil. Na plánové schůzce se pak po delším rozmýšlení klubu z Vysočiny rozhodl omluvit. "Postavím se k tomu jako chlap, omluvím se." Nechtělo se mu, několikrát si to rozmýšlel, ale nakonec tak raději učinil.
Naše schůzka trvala něco málo přes půl hodiny. Během ní si několikrát kouč Žižkova Martin Pulpit rozmyslel, jak naložit s výzvou, která mu ležela na stole.
Evidentně ho rozčilovala. Podobně jako ho někdy vedou k nepříčetnosti bezkrevné výkony jeho svěřenců, i na mě zvýšil občas hlas.
Několikrát během naší schůzky jsem si vyslechl, že už za ním nemám nikdy chodit pro vyjádření, že už nemám zkoušet ani volat. Náš vztah se každým okamžikem lámal k tomu, že jsme spolu skončili. Pomalu jsem tak začal přemýšlet, kterého kolegu budu na domácí zápasy Viktorky posílat.
Pak však usoudil, že bude nejlepší, když se zkrátka jihlavskému klubu omluví. Měl také za co. Protože ač je na jeho výrocích cokoliv pravdivého a ať je myslel jakkoliv, neměl pro ně kromě hodně podivného zápasu se Spartou nic konkrétního, čím by je obhájil.
Věděl to, stejně jako jsem to věděl já a další tři jeho kolegové, kteří s námi v kanceláři seděli. "Dobře, omluvím se," zauvažoval poprvé nad oficiální omluvou. Několikrát si omluvu rozmyslel, ale stejně jí dopsal, podepsal a poslal na Vysočinu.
Udělal dobře. Byla by škoda, aby se jeho kariéra zadrhla těsně před možným postupem Pražanů do nejvyšší soutěže. Jihlava by na něj totiž nejspíše podala žalobu.
Možná jsem si na druhou stranu přál, aby ze šuplíku vytáhl nějaký důkaz, kterým by svá vyjádření obhájil. Protože zápas se Spartou byl ovlivněn mizerným výkonem rozhodčích. A dokažte někomu, že nešlo jen o nešikovnost, když přinejmenším dost zvláštně vykartovali hráčům Viktorky tři hráče ze čtyř právě pro zápas s Jihlavou.
Jenže ve fotbale to funguje jako v jakémkoli jiném odvětví. Když nemáte důkazy, radši mlčte, jinak se to obrátí proti vám.
