Třeba mu před očima naskakovaly vzpomínky na všechno, co před čtvrtstoletím s fotbalovou Foggií dokázal. Právě tady se zrodil kult kolem jeho osobnosti, pro který se v Itálii vžil název Zemanlandia.
V sobotu se objevil ve stopadesátitisícovém městě na jihovýchodě Itálie jako soupeř - po třiadvaceti letech. S Pescarou, kterou se snaží po sestupu vytáhnout zpět do Serie A.
„Zažil jsem tu krasné roky, vracím se rád. Cítil jsem od fanoušků nadšení i úctu,“ zjihl po utkání. Aby ne, když ho místní oslavovali skandováním i transparenty a na lavičce Foggie seděl Giovanni Stroppa, jeho dávný svěřenec.
„Zeman nás stvořil, byl jako náš fotbalový táta. On nás naučil hrát atraktivní fotbal,“ chválil bývalého kouče a přivítal ho jeho vlastní zbraní: okamžitě po výkopu všichni hráči Foggie sprintovali na polovinu Pescary. Ta přežila břevno i tyč, než jí tři body vystřelil jediným gólem zápasu Mancuso.
„Vždy jsem říkal, že každý zápas je stejně důležitý. Ale teď jsem přece jen cítil něco víc,“ přiznal Zeman.
Po nepovedeném začátku jeho tým stoupá tabulkou, na devátém místě ho jen skóre dělí od pozice zaručující play-off. A Zeman už zvládl větší výzvy - hlavně ve Foggii.
Když jeho rodné Česko prožívalo revoluční rok 1989, on se postavil na lavičku zbídačeného týmu ve třetí lize. O dva roky později už s ním hrál nejvyšší soutěž, porazil i Juventus a útočil na evropské poháry. S neodmyslitelnou cigaretou v ruce od lavičky udílel pokyny partičce mladíků, kteří vzali za své hlavní krédo přísného kouče: útočit!
A tak se rodily divoké výsledky. Foggia střílela spoustu gólů, hodně jich i dostávala: třeba osm od AC Milán, i když o pauze ještě vedla 2:1.
To trenérovi, který v Itálii našel domov během okupace Československa v roce 1968, vrásky nepřidělávalo. „Výsledek 0:0? Nuda. Radši prohraju 4:5, hlavně když je zábava,“ prohlásil kdysi.
VELKOLEPÝ NÁVRAT. Trenér Zdeněk Zeman dovedl Pescaru v prvním zápase k výhře 5:0 nad Janovem.
Nejen v tom je pořád stejný. Dál sází na mladé hráče, dál se nebojí kritizovat, klidně i vlastní klub.
„Je nás tu moc, nedá se pořádně trénovat. Vždyť se ani nevejdeme na hřiště,“ postěžoval si nedávno v Pescaře. A hráčům pohrozil: „Někteří by radši měli místo trenéra kamaráda, ale já přišel pracovat!“
Jeho náturu ocenil i slavný zpěvák Antonello Venditi, když v roce 1999 nazpíval píseň s názvem La Coscienza di Zeman. Ta končí stále se opakující větou: Perche non cambi mai - protože se nikdy nezměníš.
Ano, Zeman se nemění. A Foggia nezapomíná.
