Doma jste s Groningenem ztratili výhru z podivné penalty v poslední minutě nastavení. Jak dlouho vás to žralo?
V Marseille jsme měli obrovské štěstí, teď jsme si zase vybrali smůlu. Remíza 1:1 byla ve výsledku asi spravedlivá, i když po tom průběhu to samozřejmě bylo málo. Ale nebyl čas se tím užírat. Kdybychom týden nehráli, tak by se to v nás vařilo určitě víc. Jenže po Groningenu jsme hned jeli na těžký zápas do Jihlavy, kde to na nás bylo vidět, všude jsme byli pozdě, ale naštěstí jsme to ukopali na remízu.
Jaký výsledek by vám v Groningenu udělal radost?
Remíza pro nás moc neřeší, musíme hrát na tři body, abychom se s Marseille mohli prát o postup do posledního kola. Favoritem je ale pořád domácí Groningen. Je to sice průměrný tým holandské ligy, ale ta je při vší úctě k naší přece jen výš. Všichni, co jsme v Liberci, bychom si asi za podobný tým jako je Groningen jednou přáli hrát. Takže z toho pohledu jsou favoriti oni, ale my z domácího zápasu víme, že se nemusíme ničeho bát. Jen shodou náhod jsme je U Nisy neporazili, takže se klidně může stát, že vyhrajeme v Holandsku.
Dá se očekávat podobně útočný zápas jako v Liberci?
Určitě. Oba týmy jsou vyznavači ofenzivní hry doma i venku. Přijde dvacet tisíc lidí, Groningen navíc minule doma s Marseille prohrál 0:3 a bude se chtít ukázat. V tabulce má jeden bod, takže nutně potřebuje vyhrát.
Jak zvládáte nahuštěný program s poháry?
Člověk si vždycky přál, aby jednou takový program měl. Když jsem byl ve Spartě, v áčku jsem nehrával, takže jsem neměl velké vytížení. Minulý rok jsem hrál druhou ligu za Žižkov. Teď je to super, každý radši míň trénuje než hraje. Jde o to, aby byl člověk zdravý. Já byl šest týdnů zraněný a teprve teď jsem skočil zpátky.
Co vám bylo?
Odehrál jsem první čtyři kola, zvládl jsem i evropské zápasy se Shmonou a Hajdukem. V zápase s Teplicemi pak na mě Ljevakovič udělal skluz a nalomil mi kůstku v kotníku. Vrátil jsem se až zápasem v Olomouci. Den předtím jsem si navíc na tréninku zlomil nos. No a teď mám asi pět takových malých zranění, se kterými se ale dá hrát. Každý zápas jsem pod prášky, ale užívám si to.
Kdy budete úplně zdravý?
To bych taky rád věděl. Naposled jsem byl zdravý, když jsem do Liberce přišel na přípravu.
Podepisuje se na tom i nahuštěný program?
Určitě. Není čas pořádně zregenerovat. Z posledního zápasu s Ostravou mám ošklivě nakopnutý a nateklý kotník. Kdyby se hrálo až o víkendu, bylo by to v pohodě. Takhle se zranění bude hojit delší dobu. Ale jsme hrozně rádi, že můžeme hrát Evropskou ligu. Já osobně jsem už ani nečekal, že bych v ní někdy mohl nastoupit.
Vážně?
Mým snem to samozřejmě vždycky bylo. Člověk nastupuje v mládežnických reprezentacích a myslí si, že si jednou v Evropě zahraje. Ale postupem času začne vidět věci víc reálně. Sny pořád máte, ale když hrajete ve třiadvaceti druhou ligu, kdo by reálně řekl, že byste mohl za rok hrát základní skupinu Evropské ligy?
Měl jste kliku, že Liberec angažoval trenéra Trpišovského, který vás vedl na Žižkově, že?
Sešlo se to krásně. V létě jsem jednal s Libercem a ještě s jedním klubem, ale když pak zavolal pan Trpišovský, že sem jde, byl to pro mě jazýček na vahách.
Jak těžké bylo skočit z druhé ligy do první i do Evropy?
Možná to vyzní blbě, ale já jsem ve skrytu duše věděl, že na to hrou i fotbalovým myšlením snad mám. Ale přišlo mi, že mi osud hází klacky pod nohy. Viděl jsem, že horší hráči než já hrají evropské poháry. Bylo to stresující. Teď jsem dostal šanci ukázat, jestli na to opravdu mám. Jsem rád, že jsem si to nemyslel bláhově a nehraju teď kraj u nás za Tuchlovice.
Ze Žižkova jste nepřišel jen vy, ale i vaši kolegové Bartošák a Hovorka. Čekal jste, že se dostanete všichni do základní sestavy?
Pro hodně lidí to určitě bylo překvapení. My jsme ale Žižkovem hráli super fotbal už vloni. Paradoxně si myslím, že mně nebo Lukáši Bartošákovi vyhovuje víc první liga a evropský fotbal, než hra ve druhé lize, kde je to hodně o soubojích a ne tolik o fotbale. Tady můžeme víc vyniknout. Když jsme postoupili přes Split do základní skupiny Evropské ligy, seděli jsme všichni tři kabině a byli jsme až dojatí. Kdo mohl před rokem čekat, že se nám něco takového povede?
Nejste ještě při evropských zápasech trochu nervózní?
Někdy je člověk nervóznější, když si jde s kamarádem zahrát tenis o večeři. S Groningenem to byl největší zápas mé dosavadní kariéry, ale já jsem si to nijak zvlášť nepřipouštěl. Člověk si na vyšší úroveň zvykne, nic jiného mu ani nezbývá.
