Zapomeňte na fotbalovou romantiku, to už je dávno přežitek, který používá jen ten, kdo zbytečně a nebezpečně riskuje. Hra je stále rychlejší a dynamičtější, na hřišti je čím dál méně prostoru pro finesy, takže na romantiku logicky nezbývá místo. Je to škoda?
Pro fajnšmekry u televize určitě, ale ti si musí zvyknout, že už není návratu. Stačí se však podívat na nejlepší čtyři mužstva šampionátu, abyste pochopili, kam vývoj fotbalu směřuje.
Španělsko: Xavi a Iniesta coby umělci v záloze a střelec Villa, který jejich dílo dovršoval góly.
Nizozemsko: Robben a jeho čarující levačka nebo Sneijder, který se ze druhé vlny rozhodl Villovi v počtu gólů konkurovat.
Německo: Schweinsteger, Özil, Müller v inspirující záloze, vpředu Klose, připravený pokaždé udeřit.
Uruguay: nebezpečný Suárez a zejména Forlán, zvedající svou báječnou formou celý tým.
Němci Müller, Özil a Schweinsteiger (zleva) dovedli tým ke třetímu místu.
Špičkové týmy vytáhly nad průměr individuality a platí to i naopak – ambice jiných z velké míry srazily matné výkony očekávaných hvězd. Anglie marně spoléhala na Rooneyho, Portugalsko netáhl Ronaldo, Argentinec Messi sice kouzlil, ale přestal dávat góly.
Právě Argentina se jako jediná pokusila uspět s romantickým fotbalem, ve kterém zářila ofenzivní esa a energický herec Maradona na lavičce. Jenže jak ukázal čtvrtfinálový výbuch s kompaktním Německem, úspěch takového stylu byl zhola nemožný.
Šampionát v Africe ukázal, že při technické a taktické vyspělosti, jež je vlastně "povinnou výbavou" všech účastníků, rozhodují o triumfu nebo zmaru právě výjimeční jednotlivci.
Dá se dokonce říct, že právě tito hráči fotbal jistým způsobem zachraňují: při standardním (tedy velmi vysokém) umění, s nímž dnes víceméně každý ovládá míč, jsou to oni, kteří do hry dávají nadstavbu v podobě kreativity a originality. Jsou to oni, kteří z fotbalu vyhánějí nebezpečí "dokonalé nudy". Lidskou chytrostí vítězí nad fotbalovými "počítači".
Ne, šampionát v Jižní Africe nenadchl útočným fotbalem. Prokousat se nezáživnými zápasy ve skupinách, to chtělo velkou dávku trpělivosti a nadhledu. Naštěstí se turnaj ve vyřazovací fázi rozjel.
Wayne Rooney je hvězdou, která svůj tým nespasila. Angličané se loučili příliš brzy.
Pravdou však zůstává, že ve špičkových klubech, které si mohou koupit vhodné typy hráčů z jakéhokoli kouta světa, je k vidění ještě kvalitnější fotbal.
Asi nepřekvapí, že ve finále se potkali Španělé a Nizozemci. Ti první si – s nepatrnou špetkou nadsázky – vystačili jen s fotbalisty z Realu a Barcelony, což jsou kluby, které sázejí na ofenzivu a kombinace. Právě tyhle návyky (plus přátelskou atmosféru a respekt) si hráči přenesli do reprezentace.
U Nizozemců je zase vypovídající, že dvě největší hvězdy, Robben (Bayern) a Sneijder (Inter Milán), se potkaly ve finále Ligy mistrů. Také oranžová armáda spoléhala především na rychlé kombinace ve středu pole.
Existují i jiné cesty, jak dojít na vrchol mistrovství světa, v roce 2006 to předvedli třeba Italové. Starali se o defenzivní hráz, dokonale plnili taktiku a získali zlato.
Afrika stále ještě k úspěchu nedorostla. Nejdál se probili fotbalisté Ghany.
Nic proti, taková preciznost si zaslouží uznání, ovšem pro fanouška je radostnější současný trend, který začal na předloňském Euru při spanilé jízdě Španělů...
Jižní Amerika sice měla ve čtvrtfinále čtyři zástupce, ale dál prošla jen Uruguay. O Argentině už byla řeč a netradičně ukázněné Brazílii se vymstil jeden výpadek, který si budoucí šampion prostě v play-off nesmí dovolit.
Asijci se ještě pořád musí učit a Afričané také. Ti dokázali, že je pro ně mnohem snadnější mistrovství uspořádat než na něm udělat díru do světa.
Proto fotbalovému světu dál vládne Evropa. Dynamická a kombinační Evropa, která ovládá taktiku i míč.
