Takový je prostě on, pro legraci nechodí daleko, je pořád v dobré náladě. A stejně jako dříve na hřišti je také nyní jako trenér bouřlivák, dokáže mužstvo vyburcovat. Útočník Lukáš Ohněník vyzdvihuje Řízkovu roli: "Má velký podíl na našem vzestupu, před každým zápasem nás vyhecuje. Pak vbíháme na trávník s tím, že neprohrajeme," tvrdí mladík.
Když v neděli vstřelil druhý gól do sítě Vyšehradu, hned radostně běžel k lavičce a skočil na Řízka. Stačil jen náhodně vybraný úsek patnácti minut zápasu, aby nezávislý pozorovatel zjistil, jak Řízek střetnutí prožívá. Stojí u čáry, při promarněné šanci plácne dlaní do reklamního mantinelu, při útočné akci svých svěřenců se na nahrbí v jejím směru. Neustále křičí, radí, burcuje, tleská.
"Na hřišti člověk nervozitu nevnímá, ale na lavici je to něco katastrofálního. Čeká mě ještě dlouhý a těžký život," vytáčí Řízek oči v sloup.
Co vedlo muže, který z pozice libera dotáhl před dvěma roky Teplice k historickému druhému místu v lize a do pohárové Evropy, na trenérskou lavičku? Především zdravotní potíže. Nemohl hrát, chtěl prý aspoň takhle pomoct.
"Snažím se kluky vyhecovat, něco jim dát, co jsem se naučil v mládí," přibližuje čtyřiatřicetiletý odchovanec Dolních Beřkovic a Mělníka. Nemá v pořádku ani achillovku, ani koleno. "Absolutně ne. Snažím se sice stále o návrat na trávník, vypadá to ale, že spíš budu muset na umělou achillovku i chrupavku v koleni. Doktor mi tím hrozí, čeká mě operace ."
V Teplicích je vedený stále jako hráč, ale v trenérské profesi nyní vidí svou budoucnost. Dostal třetí trenérskou třídu, měl by začít studovat druhou. Bude ho to bavit? "Určitě, jsem do toho tak stavěný," myslí si.
A neklade si malé cíle: "Doufám, že se co nejdřív dostanu nahoru. Do ligy, prostě co nejvýš. Moje životní krédo je, že kamkoli půjdu, chci vyhrávat. A je jedno, jestli ve fotbale nebo v šachách. Ale ty vlastně neumím," usmál se.
O Řízkovi se říkalo, že by radši hrál šest zápasů v týdnu, než trénoval. Ale teď ví, že příprava je neméně důležitá. "Kluci musí dřít i na tréninku. A potom stejně makat v zápase. Běhají hodně, je to znát. S výhrami jim stoupá sebevědomí, ale hlavně nesmíme usnout na vavřínech," nabádá asistent teplické rezervy, na jaře neporažené.
I při vítězstvích ho mrzí neproměněné šance: "Minule jsme si jich vytvořili deset, teď proti Vyšehradu jsem to ani nestíhal počítat. Snad patnáct. Musíme jich proměňovat víc, klidně ať vyhrajeme 6:0 nebo i 10:0." Pohotově odpoví Řízek na otázku, zda nemá někdy chuť na trávník doslova vlítnout: "Pořád. Proto tam do toho mantinelu mlátím. Nedá se to na lavičce vydržet," tvrdí chlapík, který prohrává jen nerad.
Jak prožíval svůj první zápas v nové roli asistenta? "Ten první byl nejhorší. Vlastně ne, ten druhý na Slavii byl ještě horší. To jsem vykouřil sedm cigaret," prozrazuje na sebe. "No jo, naučil jsem se kouřit. Dřív jsem si dal cigaretu jednou za čtrnáct dní, k tomu nějaké pivo, když jsme vyhráli. Teď ale kouřím skoro každý zápas, před ním i po něm."
