Za hluboké totality dostali povolení, že můžou zůstat v Jugoslávii pouhé dva dny. Nakonec se čtyři fotbaloví fanoušci ze Semil odvážili porušit komunistické zákony a riskovat, že je doma stihne přísný trest.
Pobyt si svévolně prodloužili o další dva dny.
Kdyby se nevzepřeli datu, které stálo na výjezdních doložkách, mohli si ušetřit strach a nejistotu. Jenže by přišli o něco, co na vlastní kůži zažilo jen pár šťastných Čechoslováků. Přišli by o slavné finále mistrovství Evropy 1976 proti Německu.
Dnes je to přesně 40 let, kdy se TO stalo.
Stanislav Macák, František Mejsnar, Zdeněk Strnad a Vladimír Křapka. Tři z nich o sobě dodnes mluví jako o fotbalových bláznech, kteří ani pořádně nevěděli, jak se jim povedlo převést ve skutečnost pošetilou myšlenku být při tom.
Čtvrtý mušketýr, pan Křapka, už není mezi živými. Před smrtí stačil zavzpomínat na okamžiky, kdy Antonín Panenka rozhodl legendárním dloubákem o zlatu pro Čechoslováky.
„Panenkova střela letěla do sítě neskutečně dlouho, až se o nás pokoušel infarkt,“ popsal na webu klubu SK Semily. „Jugoslávští diváci nás objímali tak, že jsem si připadal jako střelec vítězného gólu. Všichni nás zdravili i před stadionem. Zvali nás na skleničku, chtěli s námi oslavit titul nového mistra Evropy.“
Semiláci se už nechtěli v Bělehradě zdržovat. Beztak přešvihli dost čas, který jim komunistické úřady vymezily.
„Lidé z Bělehradu nás přemlouvali: Pojďte do krčmy! Ale my museli pelášit domů,“ říká 75letý Zdeněk Strnad. „Povolení k pobytu v Jugoslávii nám dávno propadlo a věděli jsme, že nestihneme jít v pondělí do práce a hrozí nám neomluvená absence – tedy áčko, jak se tenkrát říkalo.“
Právě Strnad ostatní přemluvil, aby zůstali. Nikdy by si neodpustili, že nepovzbuzovali ve finále.
„V Bělehradě a ani při semifinále v Záhřebu jsme žádné jiné československé fanoušky nepotkali, tak jsme si řekli: Ať jsme na stadionu alespoň my,“ připomíná Stanislav Macák, v červnu 1976 33letý. „Vyplatilo se. V osmdesátém jsem v hledišti zažil vítězství tenistů v Davis Cupu, úžasné bylo i hokejové Nagano u televize, ale pocity z Jugoslávie nic nepřekoná. Pokud se tedy týká sportu.“
Na žádné československé fanoušky si v Záhřebu a v Bělehradě nepamatuje ani Karol Dobiaš, záložník z legendární zlaté jedenáctky a střelec gólu na 2:0 ve finále s Němci.
„Málokdo mohl tenkrát do Jugoslávie vycestovat, devizový příslib se dával tak jednou za osm deset let,“ upozorňuje. „I po čtyřiceti letech si vážím těch čtyř fanoušků ze Semil, kteří za námi přijeli. A že kvůli finále přetáhli povolenou dobu k pobytu, to je úžasné. Pozdravujte je a poděkujte jim za mě.“
SEMILSKÁ EXPEDICE. Zdeněk Strnad, František Mejsnar a Stanislav Macák (nahoře zleva) se před 40 lety vypravili na fotbalové ME v Jugoslávii. Čtvrtý člen výpravy Vladimír Křapka už zemřel.
Podivuhodná balkánská anabáze čtyř chlapů, kolegů ze semilské textilky Kolora, odstartovala na jaře 1976, když Československo ve čtvrtfinále sluplo Sovětský svaz v čele s kanonýrem Olegem Blochinem (2:0 v Bratislavě a 2:2 v Kyjevě).
UEFA zanedlouho přidělila finálový turnaj do Jugoslávie. Euro se týkalo domácích, západních Němců, Holanďanů a Čechoslováků.
„Už ani nevím, koho prvního to napadlo, ale začali jsme okolo toho lítat všichni,“ podotýká Macák. „Moc jsme nevěřili, že stihneme všechno vyřídit.“
Komunistické úřady pouštěly do Jugoslávie v 70. letech minulého století vzácně, tedy obyčejné lidi. Režim Josipa Tita, byť komunistický, měl blíž k demokratické západní Evropě a často se vzpíral diktátu bolševiků z Moskvy.
V Semilech nicméně dělal ředitele Československé státní banky sportovec, předseda Okresního výboru ČSTV Jan Matura, a čtyři nadšení fanoušci mu padli do oka. Mohl výjimečně rozdělovat devizové přísliby třeba na pohřby a na další mimořádné události v kapitalistické cizině.
„My je dostali na fotbal, což nám tehdy připadalo neuvěřitelné,“ uvádí Macák. „Zázrak ovšem pokračoval: z okresního oddělení pasů a víz jsme si odnesli výjezdní doložky.“
Semilská expedice vyrazila na semifinále s Holanďany do Záhřebu 15. června 1976. Čekala je tisíc kilometrů dlouhá cesta přes Moravu, Slovensko a Maďarsko. „Jelo se mojí Škodou 100. Dodnes si vybavím její espézetku: SMA 23-69. O dálnicích se nám ani nesnilo,“ dodává 86letý František Mejsnar. „Brali jsme s sebou dva čtyřicetilitrové kanystry s benzinem, stan na přespání, jídlo a pití. Vezli jsme i československou vlajku.“
Každý ze čtveřice získal na devizový příslib zhruba 300 jugoslávských dinárů, což tehdy stačilo na dvě slušnější večeře. Panu Křapkovi se podařilo vyvexlovat na černém trhu 50 západoněmeckých marek po osmi korunách.
Nadšení fanoušci ještě do auta naložili pytel starých korálků z doby po druhé světové válce. České sklo v zahraničí frčelo a turisté si jeho prodejem přivydělávali ke směšným almužnám přidělovaným socialistickým státem.
„Báli jsme se, že nám korále zabaví celníci, ale provezli jsme je až do Jugoslávie. U moře jsme je pak prodali za několik set dinárů nějakému Bosňákovi,“ vypráví Macák. „Snažil se nám na pláži vnutit marně nějaké věci a nakonec jsme udělali dobrý obchod my s ním.“
Chudým fanouškům pomohli jejich krajané - Čechošvýcaři. Potkali je v Jugoslávii u jednoho motorestu. „Když se dozvěděli, že jedeme fandit až ze Semil, dali nám sto švýcarských franků, což byly veliké peníze,“ nezapomíná Macák.
Nejstarší člen výpravy, tehdy 46letý Mejsnar, získal peníze na neočekávaně prodloužený pobyt v Jugoslávii tak, že prodal jedny své boty.
V Jugoslávii šetřili, kde se dalo. Nespali v hotelech. „Utábořili jsme se třeba u vody vedle kukuřičného pole. Pořád musím myslet na mraky komárů, co nás tam otravovali,“ poznamenává Strnad.
Do Záhřebu přijela semilská škodovka ve středu 16. června odpoledne. „Zápas se hrál až ve čtvrt na devět, tak jsme se vydali do hotelu, kde bydleli naši. Potkali jsme se tam s kapitánem Antonem Ondrušem, který vynechal předzápasové rozcvičení. Za pár hodin se stal hlavní postavou semifinále. Vstřelil Holanďanům branku a pak Viktorovi vlastence. Jugoslávci mu říkali Autogól.“
František Mejsnar chodil v Ružomberku na střední školu s Jozefem Venglošem, což byl tehdy asistent trenéra Václava Ježka. Když se národní tým vrátil z tréninku na stadionu Maksimir, potkal se Mejsnar s Venglošem po třiceti letech!
SEMILSKÁ EXPEDICE. Peněz moc neměli, tak se kempovalo u silnice.
„Před utkáním se z nebe spustily provazy deště,“ připomíná Macák průtrž mračen při vítězném semifinále (3:1). „My jsme měli levné lístky na stání za šedesát dinárů, na rozdíl od Holanďanů, kteří si je koupili na krytou tribunu. Promokli jsme tak, že jsme oblečení sušili u moře dva dny. Ale hlavně, postoupili jsme! Přitom všichni čekali, že tam od Cruyffa, Neeskense a dalších hvězd dostaneme pěknou dardu. Fandili jsme přímo nad místem, kde se František Veselý rozběhl k rozhodujícím gólovým akcím v prodloužení.“
Čtveřice fanoušků v ochozech byla po postupu na roztrhání. Jugoslávci očividně přáli Čechoslovákům a uspořádali obrovské ovace jak národnímu týmu, tak Semilákům: „Všichni chtěli půjčit naši vlajku.“
Když si fanoušci užili vítězství, následoval noční přesun k moři, kde padlo rozhodnutí: Domů nejedeme, budeme se držet Švejkova hesla: Na Bělehrad!
Do Bělehradu přicestovali v neděli odpoledne. V celém městě ani na stadionu nepotkali jediného československého fanouška. Lístky na finále stály 200 dinárů, ale Semiláci je pořídili mnohem levněji. Jugoslávci totiž koupili na finále spoustu vstupenek v předprodeji, poněvadž věřili, že do zápasu o titul postoupí právě jejich tým.
„Před finále někteří lidé dokonce vyhazovali lístky před stadionem z oken aut,“ podivuje se ještě dnes Zdeněk Strnad.
„Když Jugoslávci viděli československou vlajku, nadšeně nás zdravili.“ Ale pánové pamatují i kuriózní moment: „Jeden kluk nám nabízel za dvacet našich korun osahaný časopis Playboy, prý se sto nahatými ženskými, což u nás za socialismu neexistovalo.“
Už tenkrát v Jugoslávii zažili přísná bezpečnostní opatření, u vstupu na finále je prosvěcoval rentgen: „Domácím fanouškům zabavovali hlavně lahve s kořalkou.“
Ale pojďme na finále, ve kterém Čechoslováci po výsledku 2:2 udolali Němce na penalty 5:3.
„Stáli jsme naštěstí za brankou, na kterou se desítky kopaly,“ svěřuje se Macák. „Strnuli jsme před nimi jako mrtvoly a ani nedutali. Ale vždycky, když jsme dali gól, jako by nás polil živou vodou.“
Po bělehradském triumfu přišel na řadu kvapný a obavami doprovázený odjezd domů. Ale v euforii, jaká po evropském titulu nastala, se Semiláci dočkali odpuštění. Za prodloužení výpravy do Jugoslávie je nikdo nepopotahoval.
„Jen na jugoslávských hranicích si celníci všimli, že jejich zemi opouštíme s propadlým povolením, a začali se mračit,“ vzpomíná Strnad. „Jenže stačilo říct, že jedeme z Bělehradu z nogometa, což je srbské i chorvatské slovo pro fotbal, a přísnost vystřídaly úsměvy. Uslyšeli jsme uznalé: Bravo, Češi! A hranice se před námi otevřela.“
