Sedmdesát let, sedm dekád. Jaké zážitky a vzpomínky rámují tyhle desítky právě u Josefa Masopusta?
Desetiletá první: 1931 - 1940
Byl jsem Bicanem a Kopeckým
"Vyrůstal jsem ve Střimicích, vesnici vedle Mostu, kterou už na mapě nenajdete. Musela ustoupit těžbě uhlí. A co tenkrát kluci měli za zábavu - samozřejmě, že fotbal a hokej. Jenže hokej se dal hrát jen když zamrzly rybníky, takže převládal fotbálek. Samozřejmě i ve Střimicích jsme měli ten svůj plácek a na něm jsme to vlastně celý rok vždycky po škole mydlili až do tmy. Pochopitelně i já začínal s hadrákem, hodně jsme se nahráli i s tenisákama. Později, když se některý z kluků zmohl na opravdový šněrovací kožený míč, většinou fotbal moc neuměl, ale to se ví, hrát musel. A jaké jsem měl jako kluk vzory? Vždycky jsem se hlásil ke Slavii, zkrátka jsem byl sešívanej. Protože mě tenkrát uchvátily hlavně slávistické rozhlasové reportáže legendárního Josefa Laufra. A tak jsem na plácku byl jednou Bican, podruhé Kopecký."
Desetiletí druhé: 1941 - 1950
Poprvé pod Vytlačilem
"Hned po válce v pětačtyřicátém se nás pár kluků ze Střimic přihlásilo do SK Most. Většinou jsme se chytli, protože jsme z toho našeho plácku měli dobrou průpravu. Nakonec jsme ale zbyli tři, já, nějaký Mirek Uher, který pak za Most léta chytal, a Jirka Hlídek. V devětačtyřicátém v prosinci takhle ležím v nemocnici na rozehnání zápalu slepého střeva, když najednou do pokoje přišli táta s trenérem Rudolfem Vytlačilem, který tehdy trénoval Teplice. A že pan Vytlačil mě chce k sobě do Teplic, tak abych tadyhle rovnou podepsal přestupní lístky. Co mi jako poslušnému nejstaršímu synovi zbývalo. Tak jsem se dostal pod trenéra, který mě potom ve dvaašedesátém vedl ve stříbrném národním mužstvu na mistrovství světa v Chile. Když se o té nemocniční transakci o pár dnů později dozvěděl hrající trenér Mostu Jaroslav Burgr, který tam přišel ze Sparty, spustil na mě, ty spratku, já tě tady vychovávám pro Spartu, a ty mi utečeš do Teplic. Přemluvil mě a já jel do Teplic, aby mi teda ty přestupní lístky vrátili. Jenže, Vytlačil řekl, ani nápad, a bylo to definitivně vyřízené."
Desetiletí třetí: 1951 - 1960
Vyvolal ho ministr Čepička
"V dubnu ve dvaapadesátém jsem narukoval do ATK Praha, předchůdce slavné Dukly. Trenér Karel Kolský tam tehdy zaváděl profesionalismus se vším všudy, aspoň pokud se týkalo tréninků. Chtěl vybudovat pořádné mužstvo, ale to nešlo z vojáků, kteří by se mu každý rok měnili. Aby si v ATK fotbalisty udrželi, museli jim nabídnout slušné podmínky, což znamenalo hlavně platy. A tak jednou mezi nás přijel tehdejší ministr národní obrany Alexej Čepička. V takové zasedačce si stoupnul před všechny fotbalisty a ptal se, kolik jsme si vydělávali v civilních klubech. Ticho, zaryté mlčení, každý se bál. Ničeho se nebojte, je to informace jen pro mě, povzbuzoval nás Čepička. Zase dlouhé mlčení. A on najednou, tak třeba vy, vojíne Masopuste, kolikpak jste vydělával v Teplicích. Tak říkám popradvě, dvanáct tisíc. Samozřejmě ještě ve starých. Za čtrnáct dní dorazil Čepičkův sekretář a oznámil, že na ministerstvu hráčům prvního mužstva ATK vypočítali plat dvanáct tisíc čtrnáct korun. Pak už se jen rozdělovaly hodnosti. Stejně jsme si ale všichni říkali, že za dva tři roky z armádního klubu vypadneme. Jenže, pod Kolským se udělala vynikající parta, která v padesátých letech třikrát vyhrála titul. A tak jsme nakonec skoro všichni zůstali."
Desetiletí čtvrté: 1961 - 1970
Zpráva, které nechtěl věřit
"Začátkem téhle dekády si Dukla, pokračovatelka klubů ATK a ÚDA, udělala obrovské jméno v zahraničí. Uhrála pár výsledků v evropských pohárech a čtyřikrát triumfovala v tehdy slavném Americkém letním poháru v New Yorku. Samozřejmě sem patří i stříbrné medaile ze světového šampionátu v Chile pod báječným psychologem Vytlačilem. Když jsem dal ve finále gól Brazilcům na jedna nula, věřil jsem ve zlato, protože jsme na ně tenkrát měli. Ale nečekaně vybouchl brankář Vilda Schrojf, navíc nemohl hrát zraněný Honza Lála. Než jsme tu mou branku stačili oslavit, bylo vyrovnáno, a pak jsme dostali ještě dva. No a samozřejmě, nemůžu zapomenout na Zlatý míč. Tehdy ve dvaašedesátém v prosinci mi volal známý redaktor z Lidové demokracie Franta Steiner a na úvod říká, sedni si a otevři šampus, jsi nejlepším fotbalistou Evropy. Já na to, aby si nechal ty srandičky, protože jsem byl přesvědčený, že trofej získá Eusebio. Ale on nekecal. Taky mám z tohohle období hezké vzpomínky na to, jak jsem ve třiašedesátém hrál za mužstvo světa, a o rok později dělal kapitána mužstvu Evropy. Opravdu, vydařená léta, v nichž jsem si poslední dva roky na stará fotbalová kolena mohl zahrát v belgickém Molenbeeku."
Desetiletí páté: 1971 - 1980
Školu dostal od Vejvody
"Dal jsem se na trénování a největší školu jsem v tomhle směru dostal od proslulého Jaroslava Vejvody, nástupce Kolského. Ze začátku jsem mu v Dukle dělal asistenta a opravdu jsem se od něj měl co učit. S ničím nedělal tajnosti, zasvětil mě do všeho, co uměl. V sedmdesátém čtvrtém jsem pak sám dovedl Duklu na druhé místo v lize, ale úplně beze zbytku jsem jak Vejvodovy, tak už i moje zkušenosti zúročil až o čtyři roky později v Brně. Jenom mě tenkrát mrzely řeči o tom, že jsem v Brně jen dokončil, co tam začal můj předchůdce Franta Havránek. Pravda, on mužstvo opravdu nadupal, ale mě se zas povedlo naučit ho fotbal. Už to pak nebylo jen neustálé běhání, ale i hezké promyšlené akce, kterým lidi tleskali. A taky jsem Brňákům tloukl do hlav, aby hráli víc zodpovědně. Vzpomínám, jak jsem jim donekonečna opakoval, že do útoku by se měli zapojovat všichni, ale do obrany že se musí zapojovat všichni. Nejspíš jsem tyhle fotbalisty přece jen něco naučil, protože o rok později jsme v lize byli třetí a v osmdesátém jsem se s Brnem loučil druhým místem."
Desetiletí šesté: 1981 - 1990
Finové ho straší dodnes
"Na tahle léta moc příjemných vzpomínek nemám. Začala trenérskou štací v belgickém Hasseltu a za tři roky se nám nepovedlo postoupit do první ligy. Bylo mi jen slabou náplastí, když jsem se o pár let později od šéfa klubu dozvěděl, že někteří hráči tenkrát ani postoupit nechtěli. Pak přišlo angažmá u reprezentace a s ním dvě neúspěšné kvalifikace na mistrovství světa v Mexiku a na evropský šampionát v tehdejším západním Německu. Jestli mě v tomhle období něco potěšilo, tak náš kvalifikační zápas na jaře v sedmaosmdesátém ve Walesu. Všichni říkali, jak tam dostaneme na frak, jenže my tam hráli nádherný fotbal a ještě osm minut před koncem jsme vedli jedna nula. Domácí pak sice vyrovnali, ale vzpomínám si, že domů jsme se vraceli spíš jako vítězové. Zato téhož roku na podzim, kdy nám šlo ve Finsku o všechno, jsme na frak opravdu dostali. Škoda, že nemohl hrát od začátku Ivan Hašek, v té době opora a tahoun mužstva. Jenže ho zaskočila nějaká chřipka, měl teploty a šel jen na lavičku. Poslal jsem ho na hřiště až na posledních pětadvacet minut, když jsme prohrávali jedna nula. Ale už s tím nic udělat nemohl, ono to totiž nešlo nikomu. Dostali jsme ještě dva góly navrch a na mistrovství Evropy jsme si mohli nechat zajít chuť."
Desetiletí sedmé: 1991 - 2000
Stal se chalupářem
"Máme chalupu u Děčína a tam mi bývá nejlíp. Náramně mě uspokojuje práce, se kterou nemusím nikam pospíchat. A tak když chci, posekám trávu, jindy zase třeba natírám plot, všechno hezky v pohodě, bez toho dněšního věčného shonu. Zkrátka, stal jsem se chalupářem. S fotbalem jsem ale úplně neskončil. Jsem členem oponentní skupiny reprezentačního trenéra Chovance a tak na fotbalovém svazu leckdy vedeme moc a moc zajímavé debaty. A pak jsem také předsedou správní rady Nadace fotbalových internacionálů, která pečuje o všechny bývalé reprezentanty, byť mají třeba jen jediný start za národní mužstvo. Pomáháme hlavně těm potřebnějším, nemocným, na které ostatní už dávno zapomněli. A všem dáváme pozornosti při významných životních jubilejích. Takže teď v pátek dostanu k sedmdesátinám hodinky i já. Trochu k pousmání, že od své vlastní nadace."
