I díky své rychlosti vyslal na podzim spoluhráče už do třinácti brankových šancí. Na pravém kraji zálohy nyní v české lize těžko hledá konkurenci.Jak těžké je skloubit vaši rychlost s ovládáním míče?
Není to úplně jednoduché, ale už jsem zkušený hráč a fotbal hraji odmalička. Teď máme ve Zlíně fazonu, balon mě poslouchá, lepí na nohu. Předtím ve Slavii jsem měl problémy. Dokázal jsem obejít dva tři protihráče, utéct po lajně, ale centr nebyl ideální, nebo jsem nikoho nenašel. Ve Zlíně jsem finální fázi zlepšil.
Za kolik zaběhnete 100 metrů?
Tak to nevím. Nikdy jsem si to neměřil. Ale na základní škole jsem chodil na atletické závody a vyhrával jsem je.
Atleti vás mezi sebe nelákali?
Chodili za mnou trenéři, ale vždycky jsem chtěl hrát fotbal. Samotné běhání mě nebaví.
Pro vás jsou ale sprinterské schopnosti stěžejní, ne?
Těžím z toho, takže jsem rád, že jsem tak rychlý. V posilovně se zaměřujeme na explozivnost, hodně jsme se tomu věnovali také ve Slavii. Naše fyzioterapeutka Katka mi ukazovala cviky a díky nim můžu zrychlit, ale jen o pár procent.
Po kom jste rychlostní vlohy zdědil?
Asi po tátovi. I brácha je na český průměr relativně rychlý, i když ne tak jako já.
Fotbalově prožíváte nejpovedenější období, viďte?
Určitě. Dařilo se mi také, když jsem přišel do Táborska. Ale to byla druhá liga a to je veliký rozdíl.
Co vám ve Zlíně tak sedlo?
Líbí se mi styl, který chce trenér hrát. Zahušťujeme obranu a vyrážíme do rychlých útoků. Soupeři, kteří se snaží hrát fotbal a kombinovat, hrají hodně vysoko, a když získáme míč, tak mám prostor. Jsem tady rok, kluci mě znají a vědí, jaké mi mají dávat balony. Z toho těžíme. V Jablonci se snažili hrát pořád fotbal, držet balon, kombinovat. Ve Slavii jsme to trošku otevřeli, ale pak se přestalo dařit a bylo to složité. Tady je to úplně ideální.
Jak se vám žije ve Zlíně?
Lidé jsou tady daleko příjemnější než v Čechách. Zlín je krásné město a jsem rád, že jsem tady.
V Srbsku se pije ovocná pálenka rakija, na Moravě slivovice. Jsou podobné?
Děda pěstuje všechno možné, pálí meruňky, hrušky, jablka, švestky, improvizuje, takže chtěl, abych mu něco přivezl. Koupil jsem slivovici od spoluhráče Michala Malého a měla úspěch. Musím ho pochválit, má ji hodně dobrou.
Před každým zápasem a po každé brance se pokřižujete. Víra v Boha je pro vás tak důležitá?
Hodně. Jsem věřící. Po těžkém zranění, které jsem měl, to pro mě nebylo jednoduché a víra mi pomáhá. Pomodlím se a kouknu se do nebe. Dělá mi to dobře.
V Česku ale moc pravoslavných kostelů není. Kam chodíte?
V Praze jsem občas byl, ale tady ne. Když se jednou za půl roku vrátím domů, zajdu do kostela, kde jsem byl pokřtěn.
Zmínil jste těžké zranění, při němž jste před čtyřmi lety přišel o jednu ledvinu. Jak moc vás to ovlivnilo?
Hlavně to ovlivnilo moji kariéru, zrovna jsem přestoupil do Jablonce. Začal jsem dostávat příležitosti, a přišlo zranění. Ztratil jsem rok a půl. Bylo to těžké období, nerad na něj vzpomínám. Změnilo mě hodně. Přemýšlel jsem, jestli to byl osud, a asi to tak mělo být. Začal jsem si více vážit života.
Při hře vás myšlenky na zranění neprovází?
Teď už ne. V Jablonci mě vrátili do fotbalu, za což jim vděčím. Ve Slavii se pak ke mně hezky zachovali a objednali mi karbonovou vestu, která mně chrání druhou ledvinu. Bez ní nehraji, cítím se s ní v absolutní pohodě. Na tréninku ji nepoužívám, kluci o mě vědí a do soubojů tolik nechodím.
V Mladé Boleslavi hraje váš bratr Miljan. Jaký máte vztah?
Výborný. Často si voláme. Akorát jsme od sebe daleko. Ale zrovna toto pondělí jsem byl za ním v Praze. Po zápase s Hradcem jsme dostali volno a poprvé od léta jsme se viděli.
Jste si povahově podobní?
Je úplně jiný. Byl vždycky pro srandu a nebral fotbal tak vážně jako já. Do zranění jsem byl do fotbalu zažraný. Ani jsem si života neužíval. I když jsem měl možnost jít s kluky posedět, zablbnout, tak jsem nešel. Brácha byl úplný opak, pořád se bavil. Táta s ním měl kvůli tomu problém, ale teď se srovnal, má rodinu.
Fotbalově jste také odlišní?
Je jiný. Nezačínal jako já s velkým fotbalem. Hrál deset let futsal. Má rád balon, pořád si s ním chce hrát. Říkám mu, že do české soutěže se to moc nehodí. Když uděláš kličku, už tě obránce podruhé nepustí. Je hračička, rád balon podrží, pohraje si. Někdy to není dobré, když zbrzdí akci. Já jsem hráč do prostoru, rychlostní typ.
Do zlínského systému by se bratr nehodil, že?
Nechtěl bych ho tady mít za spoluhráče. (usmívá se) Nebylo by to prospěšné pro klub, pro mě ani pro něho. Chvíli jsme hráli spolu v Táborsku za béčko a to bylo totálně bez defenzivy. Ten zápas jsme vyhráli snad 5:4. Ani jeden jsme nebránili.
Obránce by z vás nikdy nebyl?
Strašně mě to táhne dopředu. Když vidím prostor a že bych tam mohl dostat balon, tak se rozběhnu. Vím, že defenziva je moje slabina. Ale snažím se to ve Zlíně zlepšit. Jsem rád, že mám za sebou hráče, kteří jsou výborní v defenzivě. Jak Miloš Kopečný, tak Lukáš Pazdera mi to usnadňují.
Máte fotbalový sen, který byste si chtěl splnit?
Rád bych se dostal do zahraniční ligy. Na top soutěže jsem asi starý, ale líbilo by se mi třeba v Rakousku, Švýcarsku nebo Dánsku. Chtěl bych zjistit, jak to tam funguje.
Vede do zahraničí cesta i ze Zlína, nebo to chce ještě přestup do známějšího klubu v Česku?
Řekl bych, že i ze Zlína, pokud budeme pokračovat jako doteď. Pak je možné všechno. Mluví se o nás, sledují nás. Už jsem dal i pár rozhovorů pro srbské novináře. Zápasy budou těžší a těžší. Musíme se s tím poprat.
