Svého času byl nejtalentovanějším hráčem černohorské ligy, chtěla ho Aston Villa. Jenže... Však vám Vladimir Jovovič sám poví, co se pokazilo.
Když hráli Češi s Černou Horou baráž o mistrovství Evropy 2012, kde jste byl?
Na stadionu v Podgorici. Na tribuně jsem si kousal nehty. Byl to nejdůležitější zápas Černé Hory v historii. Poprvé jsme se mohli dostat na velký turnaj. A zasloužili jsme si to. Tým byl skvělý. Útočník Mirko Vučinič v životní formě, Jovetič hrál za Fiorentinu, Savič v Manchesteru City, Vukčevič v Blackburnu. Fakt jsme si mysleli, že postoupíme.
Proč to nevyšlo?
Protože nás vyřadil Petr Čech. On měl helmu i kryt na tváři a za 180 minut nedostal gól. Pamatuju, jak v Praze chytil jednou rukou Vukčevičovu gólovou střelu. Být to 1:0 pro nás, postoupíme. Místo toho jsme 0:2 prohráli a odvetu už nedohnali. Čech byl hrdina baráže.
Inspirovali vás čeští hráči?
Jasně. Baroš, Ujfaluši, Koller. Obdivoval jsem Tomáše Rosického. Klasická desítka, která uměla dát balon do šance. Taky Pavel Nedvěd byl fantastický. Jako kluk jsem miloval Lazio Řím, protože tam hráli Stankovič a Mihajlovič, největší srbské hvězdy. A Nedvěd vedle nich. To byli moji hrdinové, když mi bylo šest.
Máte doma pořád jejich plakáty?
To ne, já jsem vybíravý. Moc se nekoukám na zápasy Ligy mistrů, leda finále, semifinále. Ale černohorskou ligu sleduju poctivě. Do Jablonce jsem si zařídil černohorskou i srbskou televizi.
Na předloktí máte vytetované tři své sestry, vaše přítelkyně má v Nikšiči salon na manikúru. Co pro vás znamená rodná země?
Všechno. Chybí mi moře, kafíčka s kamarády. Často bych si potřeboval na dva dny odskočit z Jablonce, posedět u moře, nadýchat se léta a zase se vrátit.
Na prosinec prý chystáte svatbu.
Chtěli bychom, máme to zaškrtnuté v kalendáři, ale jistota není. Co když už nebudu v Jablonci?
Až tak?
Jen přemýšlím nahlas. Chceme se vzít poslední víkend před Vánoci. Pravoslavná víra umožňuje svatbu jen v sobotu a neděli. Zamluvíme kostel, dobrou restauraci, muzikanty a uvidíme, kolik přijde kamarádů. Klidně přes 200.
I Mirko Vučinič?
Ten je samozřejmě zvaný. Jsme přátelé ze stejného města, prakticky každý den spolu hrajeme vojenskou hru po síti. Paříme na dálku.
Kde žije největší černohorská legenda?
V italském Lecce, na velmi vysoké úrovni hraje golf. Víš, u nás nemá nikdo takový kredit jako on. Vučinič je celebrita. Všichni ho milují. Jak mu přišel balon k tělu, on ho ztlumil a trefil. Já balon jenom honím. I rodičům jsem říkal: Zatímco Vučinič hraje fotbal, já jen běhám. On byl idol všech. Zabiják.
Oba jste začínali v Sutjesce Nikšič. On to dotáhl do Juventusu, vy do Jablonce.
Sám jsem si tu cestu pokazil. V sedmnácti jsem měl premiéru v lize, v devatenácti hrál za reprezentaci, získal dva tituly, už jsem měl domluvený přestup do CZ Bělehrad.
Černá Hora - ČeskoSledujte v úterý od 20.45 hodin online. |
A pak jste dal facku rozhodčímu. Únor 2015.
Strašná chyba. Osudová. Všechno se změnilo. Starší kluci mi před zápasem s Budučností Podgorica poprvé dali kapitánskou pásku: Jsi nejlepší, budeš kapitán. A já to nezvládl. Vyhecované derby, zbytečný gól, plný stadion, nervy pracovaly.
Viděl jsem záznam. Když vás soupeř Novovič v náběhu zatáhl, oplatil jste mu faul a dostal červenou.
Otočil jsem se, že půjdu ze hřiště, ale bohužel jsem se ještě k rozhodčímu vrátil. Bouchlo to ve mně. I když jsem se pak rozhodčímu desetkrát omluvil, udělal jsem chybu, kterou nevrátím.
Za trest jste ztratil šest měsíců fotbalového života.
Jen jsem trénoval a pak odešel do Bělehradu, kde mě trenér odstavil. Dodnes nevím proč. Hrál jsem v reprezentaci, v klubu ne. Ptám se ho: Proč? Neodpověděl mi. Chodil jsem po hostováních a předloni se stěhoval do Jablonce.
Mohl jste být judista, že?
Jako dva moji bratranci. Sedm let jsem dělal judo a patřil k nejlepším. Mám silné nohy, dynamiku. V kategorii nad 48 kilogramů jsem byl na mistrovství bývalé Jugoslávie. Judo mi dost pomohlo do fotbalu.
Proč vyhrál fotbal?
U nás na sídlišti všichni kopali do balonu. Jednou přišel pán, že v Nikšiči zakládá nový klub OFK. Řekl: Zkus to s námi! Tak jsem to zkusil. Neměli jsme nic, po trénincích jsme ze hřiště vyhazovali kameny, ať si nerozbíjíme kolena. Pak vyrostl nový stadion a už to jelo.
Zatímco judo je sport tvrďáků a džentlmenů, fotbal má spíš navoněnou reklamu.
Judo mám rád. Jdeš na tatami a bojuješ sám za sebe. Jeden na jednoho. Musíš hrát fér. Všichni jsme byli kamarádi, ale prali se každý zvlášť. Ve fotbale jsi závislý na ostatních. Když ti kamarád nepřihraje, gól nedáš. Když přihraje, ještě to neznamená, že vyhraješ, protože jsi součástí týmu.
Máte radši gól, nebo přihrávky?
Nejradši mám výhry.
Ty se zatím Černé Hory v kvalifikaci netýkají. Čtyři zápasy, dva body, poslední místo ve skupině.
Bohužel, ale nevzdáváme se. Určitě bude líp. Začátek kvalifikace ovlivnila vymyšlená penalta, díky které Bulharsko vyrovnalo.
Vy jste fauloval.
Ale skoro metr mimo šestnáctku. Vedli jsme 1:0, osmdesátá minuta. Mohli jsme mít tři body. Ano, udělal jsem chybu, že jsem fauloval, ale to přece nebyla penalta.
Neměla být.
Vůbec. Já to na hřišti nevnímal a pak se zhrozil. Jak se to mohlo stát? Ale jsme malý národ, takových problémů máme s rozhodčími víc.
A nejen s rozhodčími. Srbský trenér Tumbakovič odmítl vést mužstvo do utkání s Kosovem, dva hráči srbského původu ho následovali.
Vyhrožovali jim: Nastoupíte a budete litovat! A ještě daleko hůř. Do fotbalu vstoupila politika, což neuznávám. Rozumím, že se kluci báli. Bylo to drsné. Zacloumalo to s celým týmem, i proto jsme pak v Olomouci prohráli 0:3. Nastal chaos. Neměli jsme trenéra a dva hráče ze základní sestavy.
Jablonecký trenér Petr Rada (vlevo) podává vodu Vladimíru Jovovičovi během utkání se Spartou.
Co kdybyste byl v té situaci vy?
Já Černou Horu miluju, hrál bych. Ale přemýšlel jsem nad tím. Nelíbí se mi, když se tahá politika do sportu. Já jsem Jugoslávec. Mám rád Bosnu, Chorvatsko, Srbsko. Procházky po Bělehradu si užívám stejně jako v Nikšiči. Přijde mi, že vášně vyvolávají lidé, kteří nikdy nepoznali svět. Tvrdí, že jsou patrioti, ale přitom dělají jen problémy.
Teď navíc Černou Horu převzal bosenský trenér Hadžibegič.
Pro mě žádný problém. Nerozumím tomu, že dva Srbové ze Slovanu Bratislava odmítli hrát proti kosovskému Feronikeli. Nerozumím, že Milinkovič-Savič vzkázal šéfům Lazia Řím, že odmítá být v jednom týmu s kosovským Berishou. Proč? Nechte nás hrát fotbal!
V úterý hrát budete. Doma proti Česku. Jak moc Černé Hoře ubližuje, že chybí špílmachr Jovetič?
Se Stevanem jsme úplně jiný tým. Jako Česko s Rosickým a bez Rosického. Všichni Jovetiče hledáme, dáváme mu balon a očima prosíme: Zařiď to! Nezařídí, má utržený vaz v koleni. Přesto si věříme. Máme silný tým, nového trenéra a novou motivaci. Vrací se Savič z Atlétika Madrid, Marušič hraje za Lazio, Vukčevič v Levante, Jankovič v italském Spalu, Boljevič v Lutychu.
Co byste Čechům vzkázal?
Že to budou mít složité.
