"Ten rok v květnu se mi navíc narodil syn Láďa, tak jsem si říkal, že bych mu eventuálně medaili věnoval. Samozřejmě, že když medaili, tak jedině zlatou! A nakonec jsem vedle toho zlata měl i bronz," vzpomíná třiapadesátiletý Vízek.
Dvě tak důležité soutěže krátce po sobě obvykle zneklidňují trenéry. Trápí je, jak načasovat sportovní formu na dva sportovní vrcholy.
"Mě z načasování formy hlava nebolela, na hřišti se mi dařilo, nepřemýšlel jsem o žádné únavě, a tak jsem se na obě akce těšil,“ říká tehdejší pravý křídelní útočník pražské Dukly.
Vízek na roztrhání
"Vrátili jsme se z Eura, strávil jsem doma snad jediný den, nestačil jsem se ani potěšit s čerstvě narozeným synem a už jsem zase balil na soustředění do Vysokých Tater. Jeli jsme tam vlakem, ale forma nebyla problémem. Uměli jsme to, ale nehráli jsme si na velké fotbalisty.“
Ladislav Vízek vypráví příběh horkého léta 1980 ve své čimické restauraci Kozlovna.
Nikdy si z ničeho nedělal hlavu. Měl obrovský talent pro fotbal, říká se tomu dar od Pánaboha. Trénoval tolik, kolik musel – ale za tvrdého trenéra Vejvody v Dukle to nebylo málo. Na hřišti rád improvizoval, tančil s míčem přilepeným na kopačce. Obejít několik obránců a vstřelit gól nebo přihrát spoluhráči do šance nebyla velká věda.
Nominaci na mistrovství Evropy 1980 měl Vízek jistou. Mužstvo vedl trenér Jozef Vengloš, čtyři roky předtím asistent Václava Ježka. Československo obhajovalo titul mistra Evropy z roku 1976. Úvod šampionátu obstarala odveta za minulé finále Československo – SRN.
Ani jednomu mužstvu se nechtělo riskovat, přes jedenáct tisíc diváků se na Olympijském stadionu v Římě moc nebavilo. V 55. minutě vstřelil jedinou branku zápasu německý útočník Rummenigge.
"Zápas to fakt hezký nebyl, báli jsme se jeden druhého. Navíc jsem si natáhl kolenní vazy,“ říká Vízek. "Do dalšího utkání proti Řecku jsem moc chtěl nastoupit, a tak jsem byl rád, že mě doktoři dali dohromady. První gól dal už v šesté minutě Tonda Panenka technickou střelou z trestňáku. Pak Řekové vyrovnali a za chvíli mi Tonda poslal nádhernou padesátimetrovou ulici za beky. Brankář proti mně vyběhl, já umístil míč placírkou ke vzdálenější tyči a bylo to!“
Mistři obranné taktiky
V Itálii se hrálo poprvé ve dvou skupinách po čtyřech mužstvech. Vítězové se střetli ve finále, druhé týmy ze skupin čekal boj o třetí místo. Po výhře 3:1 nad Řeckem tedy žila naděje aspoň na malé finále. Znamenalo to s Nizozemskem minimálně remizovat.
Začátek zápasu československým fotbalistům vyrazil dech, už v 6. minutě zaduněla tyč Netoličkovy branky! Ale Vízek zařídil vysvobození: dostal míč od Masného, pohrál si se čtyřmi soupeři, přihrál Nehodovi a ten skóroval!
Jenže ve druhé půli začalo peklo. Když se Nizozemcům podařilo vyrovnat na 1:1, Venglošovo mužstvo se otřásalo v základech.
"To jsem nikdy nezažil,“ líčí Vízek. "Lehli na nás, odkopávali jsme míče kam se dalo, i do ochozů mezi diváky, ale hned zase byly před naší šestnáctkou! Bývali bychom potřebovali, aby se tam místo tribun rozkládalo moře nebo kukuřičné pole... Ale famózně chytal Jarda Netolička, takže jsme remízu ubránili.“
Všichni byli tak vyždímaní, že Vízek s Göghem museli skoro dvě hodiny konzumovat jedno pivo za druhým, než se jim podařilo odevzdat vzorek moči pro antidopingovou kontrolu!
Mistři obranné taktiky, jak Veglošovo mužstvo překřtili novináři, tak postoupili do duelu o třetí místo.
Proti Itálii vyběhl tým v Neapoli ve složení: Netolička – Barmoš, Vojáček, Ondruš, Gögh – Kozák, Jurkemik, Panenka – Vízek, Nehoda, M. Masný.
"Laco Jurkemik dal nádherný vedoucí gól střelou ze strašné dálky, domácí vyrovnali až po Netoličkově chybě. Já zápas nedohrál, místo mě poslal Vengloš na hřiště Gajdůška, aby zpevnil středovou řadu. Masného nechal na hřišti, protože do penaltového rozstřelu chtěl nominovat stejné hráče jako proti Němcům před čtyřmi roky v Bělehradě. Upřímně řečeno, byl jsem pak rád, že nebudu muset kopat. Vyhráli jsme 9:8 díky tomu, že Netolička chytil střelu Collovatiho.“
Olympiáda - největší zážitek
Moskevská olympiáda Ladislava Vízka nadchla bez ohledu na to, že v mezinárodních sportovních kruzích právě tenhle fotbalový turnaj neměl dostatečnou váhu. Na rozdíl od ostatních sportovních odvětví na něm totiž účinkovaly většinou druhé garnitury, neboť se ho nesměli zúčastnit hráči, kteří už startovali na mistrovství světa.
"Olympiáda byla mým největším sportovním zážitkem za celý život. Zlatá olympijská medaile je něco fantastického. Kolik sportovců u nás ji má?" ptá se Vízek. "Poprvé v životě jsem na stupních vítězů při hymně a vztyčování naší vlajky brečel.“
Mužstvo vedené trenérem Františkem Havránkem muselo projít hodně náročnou kvalifikací, vyřadit Bulharsko, Polsko a Maďarsko.
V olympijském turnaji pak na těžkého soupeře narazilo až v semifinále. Zvítězilo v něm nad Jugoslávií 2:0. Zlatou medaili si poté zajistilo finálovým vítězstvím 1:0 nad tehdejší NDR. Gól vstřelil brněnský Jindřich Svoboda, který vystřídal právě Vízka, notně pokopaného německým obráncem Baumem. Vízek se stal spolu s Andrejevem ze SSSR králem střelců turnaje.
Při oslavě zlaté medaile teklo proudem šampaňské i vodka.
"Tondo, přilož do kotle,“ volali alkoholem povzbuzení fotbalisté a Antonín Himl, předseda někdejšího Československého svazu tělesné výchovy a jinak komisní funkcionář, posílal pro další pití.
Sovětská policie hlídala všechny účastníky olympiády na každém kroku.
"V Leningradě jsme jeli podél Něvy autobusem a po řece plul v naší úrovni policejní člun! Připadali jsme si jako vládní delegace," vzpomíná Vízek.
Čeští fotbalisté se nejvíc kamarádili s pozemními hokejistkami, které na olympiádě překvapivě vybojovaly stříbro. "Ale žádné milostné hrátky se nekonaly,“ zdůrazňuje Vízek. "Trenér Havránek nás hlídal a i my sami jsme se drželi zpátky, protože jsme přijeli pro zlaté medaile a tomu jsme podřídili všechno."
Na procházce před finálovým duelem Vízek a spol. načmárali do písku sestavu, kterou si proti Němcům představovali. "Trenér se na to podíval a pronesl: Přesně takhle jsem to chtěl postavit," směje se dnes Vízek.
Ta základní jedenáctka vypadala následovně: Seman – Mazura, Macela, Radimec, Rygel – Rott, Berger, Štambacher – Pokluda, Vízek, Lička.
Odchod do Francie
Třetí místo v Evropě a olympijské zlato přineslo na tu dobu slušné prémie. Vízek už přesně neví, kolik to bylo, jen odhaduje: "Za Euro čtyřicet nebo šedesát tisíc, za olympiádu sto tisíc. Koupil jsem si staršího Renaulta 20, pěkného červeného.“
Čekal, že bude vyhlášen nejlepším fotbalistou roku, ale skončil druhý za Panenkou.
"Dali to Tondovi, protože odcházel do Rakouska,“ domnívá se Vízek. "Mně řekli, že jsem ještě mladý, a že to dostanu za rok. Jenže, kdepak za rok, přišlo to až za tři roky, a navíc jen proto, že Honza Berger měl tenkrát průšvih! Pak jsem anketu vyhrál ještě v roce 1985.“
V tom roce se Vízek s Duklou loučil, protože dostal povolení hrát ve Francii za prvoligový Le Havre.
"První rok jsem to tam všechno zbláznil, hráli jsme výborně. Na další ročník jsem z Dukly přivedl Honzu Fialu, ale z ligy jsme nakonec spadli. To mě tak znechutilo, že jsem se vrátil domů. Přitom v Créteilu u Paříže mi nabízeli pětkrát víc než v Le Havru! Ale spokojil jsem se s tím, že jsem pak pět let dojížděl hrát do rakouských klubů z nižších soutěží.“
Za vydělané peníze ve Francii si Vízek na začátku devadesátých let koupil dnes už věhlasnou hospodu Kozlovna. Objekt stojí pár kroků od zdi bohnické psychiatrické léčebny. Před letošním posledním ligovým kolem tvrdil, že kdyby slávisté, v jejichž barvách hraje jeho zeť Vladimír Šmicer, ztratili v zápase s Jabloncem mistrovský titul, poslal by je tam.
"Šli by na přístroje, už jsem jim to vyjednal,“ žertuje Vízek. Nemuseli nikam, na nově otevřeném stadionu v Edenu si slávisté ligový primát už vzít nenechali. A Vízek se radoval s nimi.
Za dvěma vnoučaty jezdí každou volnou chvíli. Tedy, když zrovna není ve svém hostinci, nebo nehraje golf či tenis. "Pamatujte si, že v roce 2020 bude Šmicer junior Fotbalistou roku,“ prorokuje.
Ale dnes čtyřletému vnukovi by na to přece jen měl nechat ještě nějaký ten rok navíc.
