Optimistický vzkaz visí na prosté cedulce u domu Augustina N’Guessana: Brazílie – Pobřeží slonoviny 0:2. Vítejte v abidžanské čtvrti, která se před dvěma lety přejmenovala na Drogbakro.
Tedy něco jako Drogbov.
Největším fanatikem je tu právě N’Guessan. V ukoptěném domku má stěny polepeny plakáty se slavným útočníkem – v dresu reprezentace i Chelsea, se kterou se letos stal mistrem Anglie a králem ligových střelců.
"S Drogbou jsme provázáni od té doby, co jsem ho prvně viděl hrát za Olympique Marseille. Není náhoda, že moje manželka je narozena ve stejný den jako on, 11. března. Umím předvídat, kolik dá gólů. Já to řeknu a on to splní," tvrdí pětatřicetiletý závozník u firmy Unilever.
Ale na to, jak tým dopadne v Jihoafrické republice, si věštecké prognózy dávat netroufá, prý je na to ještě brzo.
Pokud má některý ze šesti afrických týmů na historicky prvním africkém šampionátu šanci na převratný výsledek, pak nejspíš právě Pobřeží slonoviny se svým slavným kapitánem Didierem Drogbou.
Synku, budeš se jmenovat Tito
Závozník N’Guessan šetří všechny peníze na to, aby při domácích zápasech Pobřeží slonoviny mohl Drogbu vidět přímo v akci. Útočníkovi Chelsea je plně oddán. Je předsedou místního fanklubu, organizuje hromadná sledování zápasů národního mužstva a londýnského velkoklubu v ulici. Svého synka pojmenoval Tito.
Ne proto, že by obdivoval jugoslávského exdiktátora. O tom nikdy neslyšel, ale moc dobře ví, že Drogbovi tak v dětství říkala jeho matka, obdivovatelka balkánského komunisty.
N’Guessanovi se zatím nepodařilo k Drogbovi přiblížit, byť už o to prosil fotbalový svaz nebo útočníkovy rodiče.
Také mě žádá, zda bych setkání neuměl zařídit. "Jakmile s ním jednou promluvím a dotknu se ho, budu moci zemřít," říká pateticky, byť nemá ještě promyšleno, co by mu vlastně řekl.
Pobřeží slonoviny = Drogba
N’Guessan není zdaleka jediný, kdo dvaatřicetiletého Drogbu zbožňuje. Když chlapům, kteří pijí na druhé straně Abidžanu ve stínu pivo, položím provokativní otázku, kdo je vlastně jejich nejlepším hráčem, oboří se na mě: "To si snad děláš legraci. Přece Drogba! Pobřeží slonoviny, to je Drogba."
A dále o jeho výjimečnosti argumentují: "Dal nejvíce gólů v anglické lize a to téměř nechodí na penalty. A navíc kvůli mistrovství Afriky nenastoupil ani ve všech zápasech."
Občas někdo zaremcá, že by Drogba měl bojovat v reprezentaci stejně obětavě jako v Chelsea a že by ze svých obrovských výdělků z Anglie měl něco dát ve prospěch země, ale takových je menšina.
Obchodník s plastovými okny Casimir Tano je odbývá: "Jsou to hlupáci. Nevidí, co už všechno pro nás udělal. S ním jsme se dvakrát dostali na mistrovství světa, kterého se Pobřeží slonoviny nikdy předtím neúčastnilo. Je to náš malý bůh."
Místní sportovní novinář Ali Bamba zase brání Drogbu před obviněními z lakoty. "Nikdy nerozdává jako ostatní hráči peníze nebo dresy přímo na hřišti. Ale plánuje postavit nemocnici, platil třeba léčbu jednomu vážně nemocnému muslimskému chlapci," říká reportér a jeho další vyprávění začne připomínat legendy o hodném Jánošíkovi, který si od úst odtrhne, jen aby se chudý lid měl dobře.
Jak je to s Drogbovou štědrostí doopravdy, se chci zeptat jeho otce, který si na okraji Abidžanu staví nový dům. Zatím je z něho nejmarkantnější vysoká zeď. Jenže táta není doma, se skupinou německých reportérů je ve své rodné vesnici. Když se pokouším domluvit rozhovor po telefonu, otráveně mě odmítá s tím, že novinářů má dost a že taky musí někdy pracovat.
Není se co divit, že už má žurnalistů po krk. Kdo z nich do Abidžanu zavítá, chce s Drogbou seniorem probrat, jak složité pro něj bylo poslat sotva šestiletého syna do Francie ke strýci, aby tam z talentovaného chlapce udělali profesionála.
Cíl splněn na výbornou s hvězdičkou, i když do nejvyšších fotbalových sfér nakoukl Drogba junior až v docela pozdním věku 21 let.
Se zlatem přijde i mír
"Drogba má klíčovou roli při budování míru v tomto státě," pokračuje ve chvále Bamba. Pobřeží slonoviny, které bylo po desetiletí jedním z mála stabilních států v regionu, se v roce 2002 ocitlo ve válce mezi křesťanským jihem a muslimským severem.
Od roku 2004 už se sice nebojuje, ale definitivně ukončit nepřátelství se taky nedaří a země je trvale rozpolcená.
"Drogba jako kapitán prosadil, aby se reprezentační zápasy nehrály jen v Abidžanu, ale i v hlavním městě rebelů Bouaké. Situace vůbec nebyla bezpečná, když tam jeli poprvé k zápasu s Madagaskarem. Ale svým příkladem ukázali, že chtějí jednotné Pobřeží slonoviny," popisuje sportovní novinář.
Fotbal skutečně sjednocuje. V povstaleckém Bouaké patří k nejčastějším mužským oděvům oranžový dres reprezentace se jmenovkou Drogba. To, že je z etnika Bété stejně jako zde velmi neoblíbený prezident Gbagbo, mu nikdo nepřipomíná. Drogba prostě znamená Pobřeží slonoviny a Pobřeží slonoviny znamená Drogba.
Co by se stalo, kdyby národní mužstvo vyhrálo celý šampionát? Většina fanoušků na obou koncích rozštěpené země odpovídá: "Konečně by tady nastal mír."
Obě části této rovnice jsou při střízlivém pohledu málo pravděpodobné, pokud by se to však opravdu povedlo, zasloužil by Drogba a jeho spoluhráči vedle sportovních trofejí ještě Nobelovu cenu za mír.
