"Přes Vánoce jsem přemýšlel, že bych se tam vrátil, ale bylo by to hodně komplikované. Musíte mít člověka tady i tam. Oni jsou totiž hrozně nezodpovědný národ. Když něco řeknou, nemusí to ještě určitě platit," tvrdí jedenatřicetiletý hráč, který nyní posílil divizní FC Fulnek.
Kdo vás z Vietnamu oslovil?
Jihlavský ředitel Tulis byl v kontaktu s člověkem, který měl vazby na kluby ve Vietnamu. Chtěli někoho získat, bojovali o záchranu.
Jaká byla vaše první reakce?
Ani jsem neměl šajnu, že se ve Vietnamu vůbec hraje fotbal. Pak mě kvalita ligy překvapila, je v ní i hodně cizinců. Nejvíc černochů, většinou z Pobřeží slonoviny.
Srovnejte úroveň s českou ligou.
S druhou ligou se dá srovnat stoprocentně. A některé zápasy možná s první. Fotbal je ve Vietnamu hodně medializovaný. Přestože je tam těžký komunismus, v televizi stále běží fotbalové diskuze. Některé věci bychom se od nich mohli učit.
A kvalita hráčů?
Vietnamci jsou dobří fyzicky i technicky. Ale v taktice zaostávají.
Jak ve Vietnamu vnímají Českou republiku a český fotbal?
Hodně Vietnamců tím, že tady dělalo, o Česku ví. Ale vrátili se zpátky a netuší, že už u nás není komunismus. Myslím, že o tom nemají ani páru. Jinak stejně jako na celém světě znají hráče typu Baroše či Nedvěda.
Co fotbalové zázemí?
Řekl bych, že jsou tam pořád vazby na komunismus. Byli jsme ve sportovním komplexu připomínajícím bázy, které dodnes fungují v Rusku. Tam byla třeba tři, čtyři fotbalová hřiště, ale jen jedno kvalitní. Některé stadiony ve Vietnamu jsou však pěkné a některé věci jsou lepší než u nás.
A jak se tam o hráče starají?
Po rehabilitační stránce to bylo horší. Zatímco u nás jsou maséři špičky, u nich to ještě nefunguje. Ale nevím, jak je to třeba v Saigonu. Tam už přece jen pronikl kapitalismus, i trenér byl Portugalec. Ale my byli v průměrnějším mančaftu.
Jaký je zájem ze strany fanoušků?
Když bylo pěkně a hrálo se s dobrým mančaftem, chodilo i patnáct tisíc diváků. Když ale pršelo, byl poloprázdný stadion. S Tomášem jsme byli hodně známí. Každý za námi chodil, plácal nás a chtěl si podat ruku. Bylo to až protivný.
Bylo pro vás asi velkou výhodou, že jste byli v týmu dva Češi, že?
To každopádně. Já jsem člověk hodně fixovaný na domov. A nechápu, jak třeba Kraus mohl sám vydržet v Koreji. Protože to tam neutíká, potřebujete si popovídat. Sám bych tam být určitě nemohl.
Jak jste komunikoval s rodinou?
S přítelkyní nebo s našima jsme byli v kontaktu prakticky pořád. Měli jsme totiž notebook a na pokoji zavedený internet. Nebyl problém se kdykoliv spojit a měli jsme zprávy o všem, co se u nás děje.
