Fanoušky elektrizoval ještě dávno potom, co ukončil kariéru. Poprvé jsem si to uvědomil na začátku sedmdesátých let, kdy vyšel jeho životopis Pět tisíc gólů a nakladatelství ohlásilo autogramiádu. Šel jsem se podívat, protože o Bicanovi jsem pouze četl a ani jsem pořádně nevěděl, jak vypadá.
Zarazila mě už ta dlouhá fronta. Lidé nejrůznějších generací tam stáli, knížky o Bicanovi a Slavii v ruce. "Pane Bicane, teď by vás Slavia potřebovala, vždyť nikdo neumí dát gól." Fanoušci se na legendárního střelce dívali jako na zjevení, ti nejstarší byli dojatí. "Pépi, pamatujete na Ambrosianu?"
Později jsem se dočetl, že Ambrosianu, dnešní Inter Milán, Slavia v roce 1938 rozdrtila 9:0 a Bican dal čtyři góly.
A co vy, Herr Trainer?
Podruhé jsem Bicana zažil v roce 1984, kdy redakce magazínu Gól, organizátor Klubu ligových kanonýrů, pozvala jeho a Ladislava Vízka, aby si spolu popovídali. Bican co chvíli vstal a předváděl, jakým způsobem střílel své góly. "Láďo, takhle si míč stáhnout, zaseknout, nechat beky přeběhnout a dát to placírkou k tyči." Jako by to byla ta nejjednodušší věc na světě.
Pořadí ankety MF DNES o nejlepšího fotbalistu české historie |
"A co vy, Herr Trainer?" posmíval se rebel. Bican si vzal míč, rozběhl se, naznačil střelu, brankář padl – a pink, míč lehounce letěl nad ním do sítě. Není to náhoda? Druhý pokus, třetí, pátý... "Ja, Herr Trainer."
Z Pepiho se legrace nedělá
Pravda je, že Bican se uměl pochválit. Kdo by nevěděl, co ve fotbale dokázal, zřejmě by usoudil, že se jen vytahuje. To přece není možné! Nenarazil jsem však ani na jednoho pamětníka, který by řekl, že Bican přehání.
Ota Hemele, jeho spoluhráč ve Slavii a vypravěč od pánaboha, nám vždycky říkal: "Mládenci, když ale ten Pépi má pravdu. Ono to tak skutečně bylo." Můj vážený kolega Jaroslav Šálek mi jednou řekl: "V deseti jsme s bráchou přišli na Slavii, poprvé jsme viděli Bicana – a byli jsme ztraceni."
Nebyl sám, koho takhle okouzlil. Vážili si ho protihráči i soupeři. V Gólu se někdy před dvaceti lety sešla nádherná společnost: Josef Bican, Josef Masopust, Ota Hemele, Jiří Pešek... Samí velikáni fotbalové historie. Vyprávělo se, popíjelo, vzájemně se dobírali, nijak se nešetřili.
S jednou výjimkou. Nikdo se neodvážil udělat si legraci z Bicana. Bylo vidět, jak ho všichni respektují, že i pro ně je legendou a vzorem.
Možná by dokázal víc než Pelé
Vždycky jsem si představoval, jak asi Bican hrál. O jeho rychlosti, eleganci, technice, střelbě, přihrávkách, kličkách jsem četl a slyšel mnohokrát. To si přece nemůže nikdo vymýšlet, ujišťoval jsem se, chválí ho každý. Uznávaní trenéři říkali, že Bicana lze srovnávat jen s jedním fotbalistou na světě – a to s Pelém. A mnozí ho stavěli dokonce nad Pelého.
V roce 1980 hráli na Bohemce veteráni Slavie. V útoku Bican, 67 let. Sotva se valil, přes břicho snad ani neviděl na zem. Nebudu tvrdit, že střílel góly, ale jeden moment mě přesvědčil. Stál na půlce, když brankář vykopl z ruky. Míč padal k Bicanovi. Přesně si vybavuju, jak jsem si říkal: "Tak se předveď, jestli to zpracuješ."
Míč dopadl Bicanovi pod břicho, aniž se on sám nějak pohnul. Neodskočil, neodlétl, vypadalo to, jako by mu míč někdo položil na kopačku. A v další vteřině letěla krásná přihrávka na křídlo. Tribuny se roztleskaly, to byl mistrovský kousek.
A ještě jedna ukázka Bicanova umění. Někdy v sedmdesátých letech si ho pozvala televize na hřiště. V brance stál brankář ligové Slavie, další hráč centroval z křídla. Bican stál na vápně a z voleje střílel.
Kdo hrál někdy fotbal, tak ví, jak je to těžké. Jenže král střelců, jemuž bylo už přes šedesát, z těch centrů dával gól za gólem. Levou, pravou, hlavou. Vždycky tak lehounce, samozřejmě, až se člověk divil, proč takhle nestřílejí všichni fotbalisté. Co na tom, proboha, je?
Jsem nejlepší. A nikdo to neví
Chápal jsem, jak Josef Bican těžce nese, když z fotbalistů, kteří toho uměli mnohem míň než on, dělala televize a tisk hvězdy. Narodit se později, mohl být pro fanoušky na celém světě stejným idolem jako Pelé nebo dnes Cristiano Ronaldo.
Jenže když byl v životní formě, začala druhá světová válka. Jak by asi dopadlo mistrovství světa v roce 1942, kdy mu bylo devětadvacet? Rozuměl jsem tomu, proč tak často mluví o sobě. To muselo být k zešílení, ten pocit, že jsem nejlepší, a přitom to skoro nikdo neví.
Někdy v devadesátých letech jsem na setkání Klubu ligových kanonýrů seděl poblíž Josefa Bicana a poslouchal. Zajímaly mě ty góly proti Ambrosianě, chtěl jsem slyšet, jak vypadaly. Bican si nemohl vzpomenout.
"No přece 9:0, Středoevropský pohár, dal jste čtyři góly," pomáhal jsem mu. To snad není možné, divil jsem se v duchu, čtyři góly jsou čtyři góly. Až po chvilce odpověděl: "Víte, mladý muži, kolikrát v životě jsem dal v zápase čtyři góly?"
Petr Nečada
Pepi mě zlobil, že moc trénoval, říká BicanováSvého muže Jarmila Bicanová vždy obdivovala. Proto nezapochybovala, kdo vyhrál anketu o nejlepšího fotbalistu československé historie: "No přeci Pepi!" Vyhrál i na internetu, kde hlasují mladí lidé. Ani to vás nepřekvapilo?
Jan Švéd |
