Podle německého časopisu Kicker je tento záložník sedmým nejlépe placeným fotbalistou v italské lize s ročním příjmem 97 milionů korun. Umí si peněz vážit a ví, že si je plně zaslouží. Celá Itálie ho miluje. Novináři vybrali Nedvěda do nejlepší jedenáctky italské ligy uplynulého ročníku, v součtu známek z posledního ročníku se dělí o šesté místo s Davidsem. Jeho fotbalová dráha je ojedinělá. V české lize má bilanci 113 zápasů a 26 gólů, v italské 106 zápasů a 24 gólů, v reprezentaci 42 zápasů a 9 gólů. Vyhrál s Laziem také Pohár vítězů 1999, se Spartou byl třikrát mistrem, má ceny pro nejlepšího českého fotbalistu 1998 a už třikrát se dostal do výběru padesáti kandidátů na Zlatý míč pro nejlepšího hráče Evropy. Ta čísla mluví za vše. Tolik úspěchů najednou neposbíral žádný český fotbalista.
Máte italský titul. Už si tedy myslíte, že můžete spokojeně z Lazia odejít?
Ale ne. Už jsem moc nevěřil, že se staneme mistry. Juventus to měl výborně rozjeté, my na něj ztráceli v jednu chvíli devět bodů, zdálo se všechno pasé. Ten titul musel jednou přijít, máme vynikající mužstvo, ale myslel jsem, že budu muset ještě rok dva počkat. Nemám důvod Lazio opouštět, třeba tam zůstanu do konce kariéry. Teď mám smlouvu, která mi skončí ve dvaatřiceti letech.
Před časem jste tvrdil, že byste chtěl jít do ještě slavnějšího klubu. Mluvilo se o Barceloně, Juventusu, Manchesteru i dalších.
Tyhle představy jsou pryč. Kam jít výš, když Lazio se už dostalo na jejich úroveň? Ale to neznamená, že se to nemůže stát. V Laziu pořád padají jména, kdo přijde a odejde. Majitel klubu Sergio Cragnotti to dělá kvůli dobrému byznysu. Musí pořád s něčím hýbat, protože Lazio je na burze a potřebuje vzbudit zájem. Stačilo jen, že se začalo mluvit o příchodu Rivalda, a klubové akcie vyskočily druhý den o pět procent.
Hodně se hovoří o vašem přetížení. Co pro vás znamená slovo únava?
To je spíš psychická věc. Člověk na ni nesmí myslet. Nohy mohou být unavené deset minut, ale pak se rozeběhnou, protože jsou zvyklé na každodenní práci. Někdy kvůli tomu chybí výbušnost. Pokud odehraju devět zápasů za měsíc, tak v jednom ji prostě nemám. Ale ne víc.
Dokážete se únavě ubránit?
Teď už ano, problémy jsem míval dřív. Žádný fotbalista nepozná na poslední rozcvičce, jestli se mu zápas povede. Každý ale ví, kolik ho bude stát sil. Jestli ty síly má, nebo si je musí v těle vybojovat. Své tělo si musím hlídat sám, ale pomáhají i doktoři. Každé tři měsíce chodíme na kontroly, berou nám krev a dělají všemožné testy. Pak organismus hráčů vyrovnávají různými vitaminy.
To, že jste ustoupil od vegetariánské stravy a začal jste jíst znovu maso, bylo na lékařské doporučení?
Přesně tak. Chybělo mi železo, a to je v mase nebo špenátu. Začal jsem také víc jíst.
Nepřibral jste?
Je to na mně tak vidět? Míval jsem jedenasedmdesát kilo, teď o dvě tři víc. Potřeboval jsem to. Každý mi říkal, že jsem hubený. Já lidem nevěřil, ale když přišly dvě operace kolena, došlo mi, že musím nabrat svalovou hmotu. Cítím se líp, už mám sílu.
Jak vypadá vaše únava po zápase?
To je zase jen psychická věc. Jsem rozhicovaný a neusnu dřív než ve tři čtyři hodiny v noci.
Vezmete si prášek na spaní?
Nikdy. Mám jiné metody, které mi poradila manželka. Jím banány a piju mlíko s medem. Celkem to funguje.
A druhý den brzy ráno vstanete a jdete trénovat.
Já musím. Vždycky jsem hodně trénoval, potřebuju být na hřišti den co den, cítit kontakt s míčem, jinak hraju špatně. Každý fotbalista je jiný. Veron nemusí téměř vůbec trénovat. Nebo Vieri. Tři měsíce stál, pak naskočil a byl nejlepší na hřišti.
Proto vám v Itálii říkají stachanovec.
Těch přezdívek je víc. Píší, že jsem robot d´acciaio, to je něco jako ocelový robot. Do mě prý stačí vrazit disketu a už valím.
Nic nešidíte. Myslíte, že proto vás fanoušci v Itálii milují?
Je fakt, že mě mají rádi. Naposledy jsem to poznal v listopadu. Projeli jsme derby s AS Řím čtyři jedna a fanoušci si to přijeli s námi vyřídit do tréninkového centra Formello. Pancarovi a kapitánu Nestovi rozmlátili porsche, ostatní kluky vytáhli z aut a pěkně od plic si s nimi popovídali. V Římě jsou fotbaloví fanatici, to není Milán nebo Turín, tam na severu jsou mnohem klidnější. Jen mně a Stankovičovi tehdy zatleskali.
A jak se chovají média?
Fotbal mají pod mikroskopem. Do všeho šťourají, píšou spoustu dohadů a výmyslů. To u nás takové není. Je tam patnáct privátních televizí, každé noviny mají několik stránek o fotbalu. Vymýšlejí si, protože je obrovská konkurence a musejí se prosadit nějakou senzací. Od začátku roku třeba psali, že by měl trenér Eriksson odejít. Teď udělal titul a oslavují ho.
Stalo se, že by Eriksson někdy podlehl tlaku médií?
Není to typ, který by šel hlavou proti zdi. Třeba teď na jaře. Pořád míchal se sestavou, aby nikoho neuštval. Doma proti Feyenoordu to ale přehnal, postavil devět nových kluků, prohráli jsme a málem vypadli z Ligy mistrů. V novinách ho rozškubali, že takové změny dělat nemůže, a Eriksson pak až do konce sezony stavěl raději na stejných hráčích. Tlak médií je velký, někdy je lepší je poslechnout.
Jak vzrušuje hráče Lazia, co se o nich píše?
Každý je jiný. Chorvat Bokšič se o to nestará a ani se s novináři moc nebaví. Zato Portugalec Conceicao asi stojí v sedm ráno před trafikou. Já býval stejný, letěl jsem, abych viděl, jakou mi dali známku, a pak jsem se rozčiloval. Teď už jsem jiný, nevzrušuju se tím. Přišlo to zkušenostmi, co se mi stalo s českými novináři.
Nemluvil jste s nimi, protože se vás dotkly dohady, že byste rád získal italský nebo rakouský pas. Dneska považujete své mlčení za chybu?
Tisíckrát jsem o tom přemýšlel. Spousta lidí, hlavně trénér z mládí pan Žaloudek, mi radila, abych se udobřil. Nechtěl jsem o tom slyšet, ale nakonec jsem si dal říct. V Itálii o mně napsali daleko horší věci.
Jaké?
Třeba že jsem homosexuál. Jednou mě v televizi nazvali pipa, něco jako dřevák, v Itálii jedna z největších urážek. Ale novináři mají i dobrou stránku. Vidím u nich cit pro fotbal, dokážou hráče podržet. Hlavně po zranění, když se nedaří. Dají špatnou známku, kterou si hráč zaslouží, ale neodsoudí ho. Napíšou, že potřebuje čas, aby se dostal do formy. Měsíc je hráč chráněný.
Nad novinami se nerozčilujete. Ale na hřišti jste pořád vznětlivý a rozhazujete rukama.
Někdy vybuchnu, to mají všichni Nedvědi v rodu, jsem po tátovi. Ale dřív jsem nebyl k zastavení, teď už si dám říct. Myslím, že se lepším, i když mě v Itálii třikrát vyloučili, a vždycky za rozčilování. Posledně mě to stálo pokutu třicet tisíc marek.
Ale to ještě není nic proti Bokšičovi, že?
Dostal sto tisíc marek. Začínají se vyrábět nové dresy, které přiléhají těsně na tělo, aby nás soupeř nemohl chytit. Bokšič řval, že vypadá jak pitomec a hrát v tom nebude. Šel si stěžovat trenérovi, a ten mu povídá: Dobrá, běž domů, nastoupí Ravanelli. Bokšič se sebe dres vzteky seškubal, roztrhal ho a zmizel. Druhý den se omluvil a jelo se dál. Napařili mu sto tisíc marek, to je šleha, asi dvojnásobek prémií za vítězství v Italském poháru. Za sezonu přitom máme vypsané jen troje prémie: za výhru v Lize mistrů, domácím poháru a v lize. Jinak má každý hráč pevně dohodnuto, kolik dostane za rok.
Hráč, který hodně vydělává, musí i hodně utrácet. Jak je to u vás?
Italové si potrpí, aby od pohledu poznali na člověku, jak si žije. Musím tedy utrácet za módu, auta, diamanty a tak dál. Módu mám skutečně rád.
V čem máte největší výběr?
Nejvíc mi záleží na botách a hodinkách.
Kolik jich máte?
Bot? To nevím, hodně. Moje hobby jsou hodinky. Platí, že ke každému oblečení musí mít člověk správné hodinky, elegantní a dobrou značku. Mám už jich malou sbírku, asi kolem třiceti.
Prosím? Tolik?
To teprve začínám. Kam se hrabu na Němce Bierhoffa, ten jich má mnohem víc. Každý sbírá něco. Zkouším to i s vínem.
Musí špičkový fotbalista nezbytně držet krok s módou?
Určitě. V kabině Lazia visí hřebíček a u něj je napsáno Nejhorší oblečení dne. Někdo z hráčů, dřív Signori a teď hlavní vtipálek Lombardo, obejde kabinu, nějaké prádlo vybere a pověsí na hřebík. Ostatní pak z něj mají srandu. Ze začátku tam pořád visely moje boty, tričko nebo košile. Přišel jsem v tmavých polobotkách a bílých ponožkách, jak jsem byl zvyklý z domova. Dneska vím, že k tomu musím mít tmavé ponožky, když mám chlupaté nohy, tak dlouhé podkolenky, aby mi noha nevykoukla ven, a tak dál. Všechno jsem musel okoukat.
Rozhoduje značka zboží?
Samozřejmě, ale musí v tom být i vkus. Jeden hráč přišel nedávno ve žluté košili a měl na ní samé papoušky. Hned ta košile visela na hřebíku. Bránil se: Vy jste blbí, vždyť je to košile od Versaceho. Ale nebylo mu to platné.
Co jste se za čtyři roky v Itálii ještě naučil nebo pochopil?
Vždycky jsem byl věřící, chodíval jsem totiž s dědečkem a babičkou do kostela, ale v Itálii se moje víra ještě prohloubila. Před každým zápasem k nám chodí na soustředění kněz. Asi půlka mančaftu je věřící. Kněz přijde do kabiny, obchází nás s kropáčem se svěcenou vodou a světí nám věci, aby se nás drželo štěstí.
Máte v tréninkovém kempu ve Formellu kapli?
To ne, ale den před zápasem se sejdeme před večeří v jedné místnosti na půlhodinové mši. Kněz s námi často jezdí i na zápasy. V autobuse jsou hráči, trenéři, maséři, doktor a právě kněz.
Pomohla vám prokazatelně někdy víra?
Jasně. Když se mi nedaří a dám gól. Vemte si loňské finále Poháru vítězů. V té době mi to nešlo, tři zápasy předtím mě nechal Eriksson na lavičce. A pak mě postavil do finále. Opět to byla slabota, ale dal jsem náš vítězný gól. Bůh mi musel pomoci.
V co byste v životě nevěřil?
Kdybych trénoval málo a doufal, že budu hrát dobře. Fotbal musím dělat naplno. Snažím se a zatím se mi to všechno vrací.
Je něco, co na fotbale ještě nechápete?
Třeba když jsme s reprezentací hráli na Letné proti Izraeli. Asi jsem fantasta, ale já opravdu čekal plný stadion. Vždyť se lidi s námi mohli rozloučit před Eurem, poděkovat za skvělou kvalifikaci, kdy jsme neztratili ani bod. A ono jich přišlo pár stovek.
Asi už máte italské myšlení.
Možná. V Itálii přijde míň lidí, jen když je drahý lístek. Dají za něj čtyři tisíce našich korun. A teď si spočítejte, že Ital si vydělá pětapadesát tisíc korun měsíčně a musí jít na fotbal několikrát do měsíce. To je opravdu jiný svět. Radši by nejedli, než by vynechali fotbal.
Necítíte se v tom světě sám? Máte v Itálii nějaké přátele?
Mám. Říkáme jim babička a děda, ten chlápek se jmenuje Rocky. Jsou to Italové, něco kolem šedesáti let. Seznámili jsme se před čtyřmi lety, když jsme s Laziem byli na soustředění ve Františkových Lázních a oni přijeli za mužstvem jako fanoušci. Tak se to dělá běžně, lidé si kontrolují i při kempu, jak se v týmu pracuje. V Itálii nás navštěvují, jsou u nás každý den a hrají si s dětmi. Je s nimi ohromná pohoda, protože se vůbec nebaví o fotbale. Jsem rád, občas musím vypnout.
 Pavel Nedvěd z Lazia Řím se raduje ze vstřelení branky městskému rivalovi AS. Na zemi leží protihráči Carlos Zago (vlevo) a brankář AS Cristiano Lupatelli. |
