Jen komentář k větě: "Ale je zajímavé, že skoro třicetiletým to nedělalo potíže a dvacetiletí kluci měli pořád nějaké problémy."

Je mi 44 let a fotbal hraji od mala. A obrovsky se změnil přístup. Když jsem byl mladý, hrávali jsme i na škváře, písku. Nevadil nám déšť, ani sníh. Na zápas jsme se sešli vždy všichni bez jakýchkoliv výmluv. Bohužel v současnosti už většinu spoluhráčů doběhly nějaké zdravotní problémy a tak hraji stále s mladými, protože na veterány nás dost není. A je to strašné. Chodí na zápasy pozdě, neomlouvají se, mají problém platit příspěvky, myslí si, že jsou nejlepší na světě, ale přitom s nimi sotva dáváme soutěž o hodně nižší, než 5 let zpátky kdy jsme hráli mi, "staříci". A tak s tím raději už seknu...

Osobně nemám rád kecy typu "co dneska ta mládež"... Jenže máte naprostou pravdu.

Hlavně v tom nadšení a srdci je největší problém! Přesně jak říkáte: Hrálo se v dešti, v zimě, na škváře nebo betonu... Dneska se staví umělé trávníky, hřiště, o kterých se nám nesnilo...

Jenže jsou prázdná! Kluci na nich nehrají. A v tom vidím ten největší problém...

Ti nejlepší, kteří potom končili v dobrých klubech, si od malička prošli tou "džunglí", kdy se na plácku sešlo 30 kluků a mazal se fotbal od rána do večera... Rozbité koleno, otlučená hlava? Nechceš hrát? Bolí tě to? Jdi! Ale budeš odcházet s posměchem v zádech... Neříkám, že tohle je cesta, ale byla to škola!

Dneska tomu tak není...