S Plzní vyhrál tři tituly, v Lize mistrů si zahrál proti gigantům Barceloně či AC Milán, zazářil v české reprezentaci a získal lukrativní angažmá v německé bundeslize. Jenže pak rozlet Václava Pilaře drsně brzdí zranění kolene.
Za Wolfsburg, který za něj zaplatil přes dva miliony eur, nenastoupil ani na minutu, za Freiburg stihl šest utkání. Rok a půl byl bez fotbalu. Co by jiní zabalili, on zarputile nevzdává. Odrazit se touží v Olomouci. Bude mu třicet, myslí stále i na zahraničí a návrat do národního týmu.
Cizina šikovnému, 170 centimetrů vysokému záložníkovi málem vyšla už v létě. Ovšem nejen Hajduk Split chtěl mít jistotu, že zdravý vydrží déle. A tak pomůže Sigmě v kvalifikaci Evropské ligy.
Sotva s ní podepsal dvouletou smlouvu, zamířil s novými spoluhráči na soustředění do Polska.
Na pokoji je s dávným spolubydlícím z Hradce Králové, další olomouckou posilou Pavlem Dvořákem. „Bydleli jsme spolu čtyři roky na jednom bytě. Takže mám tady velkého kamaráda,“ usmívá se v rozhovoru pro MF DNES malý muž s nezdolnou vůlí.
Ale předpokládám, že Pavel Dvořák nebyl hlavní důvod, proč jste si vybral Olomouc.
Tak byl to jeden z důvodů. Srovnal jsem si veškeré nabídky, co by bylo nejlepší. A v zahraničí se to prostě nepodařilo, protože bych potřeboval hrát delší dobu a být zdravý. Něco jsme měli vybrané, ale to nevyšlo, a nechtěl jsem zase jen tak někam. Z Česka mi volali z Olomouce, tak jsem si ji nakonec vybral.
Jaké zahraničí bylo ve hře?
Bylo toho dost, co jsme řešili. Většinou se kluby bály, že jsem měl velkou pauzu. Odezva byla, že když budu půl roku hrát, tak by cesta byla zase otevřená. Byl tam zajímavý Kypr, pak něco z dálky, exotika. Potom tam bylo Chorvatsko, hodně jsme to tlačili s Hajdukem Split a ještě se jednalo s Mariborem.
Jenže všude chtějí mít jistotu, že budete fit delší dobu...
Jasně, ale jsem rád, že to tak dopadlo. Jsem v Olomouci, poznám nový kraj, město, kluky a ambice jsou tady velké. Máme dobrý tým. A bude se hrát třetí předkolo Evropské ligy, to je další lákadlo, sice to bude těžké, ale může se to podařit. Jsem hlavně rád, že jsem zdravý. Na soustředění jsme trénovali dvakrát denně, vše jsem vydržel, doufám, že to takhle bude pokračovat, že potom, co se bohužel s kolenem stalo, se o to starám a dovoluje mi to absolvovat všechno. Jsem rád, že jsem s mančaftem, že se nijak neulejvám. Doufám, že Olomouci pomůžu, protože mám velkou chuť.
Jste už alergický na otázky ohledně vašeho zdraví?
Ale ne. Já jsem rád, že mi to drží. Bylo tam pět operací a jsem fakt rád, že můžu trénovat. To víte, že mě to štve, že se furt říká, že jsem zase zraněnej. Nejsem křehký hráč, vždy jsem do všeho chodil, i ve skluzu. Nikdy jsem neměl problémy, pak přišla kolena a najednou to bylo hodněkrát. Takže bohužel...
Byla chvíle, kdy jste si už říkal, zda vám fotbal za to ještě stojí?
Ne, takový okamžik nebyl, fotbal miluju odmalička. Je ale těžké se pořád vracet. Člověk rok a půl nehrál fotbal, musíte se udržovat, abyste nepřibral, furt jsem jezdil na kole, natékalo mi koleno. Pořád ty nervy, že to nejde. Pak najednou se to umoudřilo, ale zase se vrátit do formy... Trénoval jsem hodně na kole, ale fotbal je o něčem jiném - o běhání, sprintech...
Herní kondici jinak než zápasy do sebe nedostanete.
Právě, tohle všechno musíte dohánět. Na tréninky jsem byl poctivý, nepřibral jsem a fotbal jsem miloval. To byl jeden z bodů, proč jsem to nevzdal. To mě žene dál.
Je vám příkladem Tomáš Rosický, který zarputile bojoval se zraněními?
Nechci mluvit za něj, ale určitě mohl kariéru ukončit dřív, ale on chtěl pořád hrát, vrátit se do Sparty a pomoct jí. Nechtěl nic házet za hlavu, byl obrovský bojovník. Snažím se být taky.
Přepadne vás někdy myšlenka, jak jste teď mohl válet v bundeslize i reprezentaci, kde jste měl našlápnuto, nebýt zranění?
To víte, že mě to někdy napadne, ale když si tohle budu říkat, tak to nebude k ničemu dobré, akorát se budu trápit a s psychikou to udělá jen negativní myšlenky. Říkám si, že hraji fotbal v Čechách, chci pomoct klukům, i když jsou tady taky strašně šikovní. Soustředím se na to, že můžu být na hřišti, a to je pro mě, pro rodinu to nejdůležitější.
I tak jste už v kariéře stihl úspěchy, které v lize drtivá většina hráčů nemá. Uklidňuje vás, že si nemusíte nic dokazovat?
Jasný, ale já si chci dokazovat dál, potřebuji vědět, že na to pořád mám. Bude mi teďka třicet, takže věk je v pohodě. Cítím se dobře, potřebuji trénovat a mít lidi, se kterými si mohu popovídat, když mě občas koleno pozlobí, že mi dají třeba den volna a můžu se s nimi lidsky pobavit. To je pro mě strašně důležité. A pak se jim budu snažit odvádět práci na hřišti.
Tohle pochopení jste v Olomouci našel?
Našel. Jsem tady spokojený, ale jsem tu teprve týden.
A jaké máte první dojmy?
Pěkné, ale v Olomouci jsem de facto ještě ani nebyl, protože jsme hned odjeli na soustředění do Polska. Máme tady všechno k dispozici, tak je to dobré. Mezi tréninky se snažíme hodně odpočívat. Všichni kluci jsou v pohodě.
V Polsku jste si zahráli i paintball. Ideální akce na poznání nového kolektivu?
Jo, hráli jsme celý tým dvanáct na dvanáct proti sobě. Byla to sranda.
Jak na vás zapůsobil trenér Jílek, který má moderní tréninky?
Přišlo mi to tak, jak říkáte. Myslím si, že má super poznámky. Já zažil soustředění a tady jsou pořád dvoufázové tréninky, takže je to náročnější. Ale to je dobře. Jsem rád, že potrénuji, protože jsem to taky potřeboval, a teďka to už asi budeme ladit. Jsem spokojený, že v mých očích to má hlavu a patu.
Na křídlech má Sigma stálice Faltu se Zahradníčkem. Už vám říkal trenér Jílek, jakou roli vám dá?
Konkurence je všude, v každém klubu. Někdo bude muset začít z lavičky. Je lepší, když konkurence je. Znám to třeba z Plzně. Když pak na někoho tlačíte, tak se taky snaží. A vy potom třeba pomůžete třiceti minutami, kdy jdete na hřiště. I takoví hráči jsou důležití.
Takhle jste na podzim jediným gólem pomohl porazit právě Olomouc.
Jo, takhle to bylo. Ale abych se k tomu vrátil: můžu hrát pravého záložníka, levého záložníka a pod hrotem. Takže jsem využitelný na víc pozicích a uvidíme. Budeme se snažit všichni a budeme tým.
Jak se zpětně ohlížíte za plzeňským angažmá, kde jste zanechal výraznou stopu?
Zažil jsem tam to nejlepší v kariéře, krásné sezony. Furt budu mít v hlavně jenom to hezké.
Zaslouží si obdiv. Tenhle risk Sigmy stojí za toKomentář Jana Dočkala S těžkým srdcem se plzeňský trenér Pavel Vrba rozloučil s Václavem Pilařem. Viktorii technický záložník pomohl ke třem titulům, dostal se do reprezentace i německé bundesligy, jenže za Freiburg odehrál jen šest zápasů, za Wolfsburg ani jeden. Vrba ví, že zdravý Pilař je pro českou ligu naprosto nadstandardní hráč, jenže zdravý v poslední době bohužel moc nebyl. Tak se pokusí o další restart skvěle nastartované kariéry v Olomouci. Ano, není v optimální herní pohodě (to by nehrál v Sigmě ani v Česku), po martyriu na marodce nemůže být, ale už na jarním hostování v Liberci naznačil, že jde po správné cestě, že mnohokrát operované koleno drží i díky speciálním injekcím z Německa. Profesionál a taky sympaťák Pilař fotbal miluje natolik, že mu stojí za to tohle všechno podstupovat. Ukazuje velké srdce. Zaslouží si obdiv, nikoli narážky na chatrné zdraví podobně jako Tomáš Rosický. Fanoušci Sigmy mohou být rádi, že reprezentant Olomouc upřednostnil třeba před Mladou Boleslaví. Na tak zvučné posily na Hané zvyklí nejsou. A za ten risk ON stojí. Pokud se dostane do provozní teploty, a to je „jen“ otázka zdraví a času, neboť fotbalista je to parádní, Sigmě pomůže a sám si ještě může splnit sny - návrat do zahraničí i národního týmu. Tak hlavně to zdraví! |
Přestože už teď s vámi Plzeň nepočítala?
Nechci říkat nic o odchodu, prostě jsem teďka tady.
Dobře, a co vám dalo hostování v Liberci?
Tam jsem přišel zraněný, takže jsem měl čtrnáct dní na doléčení...
... s kotníkem.
Ano, ale doba léčby byla jiná, než říkali doktoři. Začal jsem později, až posledních pět kol. Chtěl jsem Liberci víc pomoct, ale bohužel to nešlo, protože kotník mi to nedovolil. Ale taky to byla velká zkušenost. Všechno v pořádku, také tam byl dobrý kádr jako teď v Olomouci. Doufám, že se nám bude dařit.
Líbí se mi, jak jste psychicky nastavený, odolný. Kdo je vaší největší oporou?
Rodina. Manželka, malej. Máme čtyřletého kluka, se kterým jsem od fotbalu na chvilku vypustil. Přišel jsem na jiné myšlenky, i když fotbal jsem chtěl hrát furt.
Mentálního kouče jste nevyhledal?
Taky jsem měl. A zranění jsem řešil hodně přes čínskou medicínu. A hlavně mám v Německu doktora, díky kterému teď hraji fotbal. Pana Boenische z Augsburgu. Ne že by potřeboval jmenovat. Na operaci byl u něj i Tomáš Rosický. Jezdí za ním celá německá reprezentace. Když jsem tam byl, tak u něj byli Khedira a Ribéry, potkali jsme se.
Prohodili jste pár slov?
To ne, ale asi bude pan doktor dobrej. Když jsem byl ve Wolfsburgu, tak mě vezli sedm hodin autem do Augsburgu, přitom to bylo přes celé Německo, ale věděli, že tenhle Boenisch je skvělý. Operoval mě a od té doby jsem s ním v kontaktu. Všechna zranění jsem řešil s ním. Jsem domluvený, že do kolena ještě pícháme injekce. Když je den volna, tak mi výživové injekce píchali v Německu, teď mi to bude asi píchat doktor v Česku.
Preventivně?
Ano, preventivně.
Nepodceňujete nejmenší detail. Jaké máte ještě fotbalové sny? Zahraničí v hlavě pořád je, že?
Mám v hlavě zahraničí, mám v hlavě teďka úspěch s Olomoucí, mám v hlavě návrat do reprezentace, když se bude dařit. Ale záleží to na mně a na zdraví. Dám do toho všechno a doufám, že to bude dobré. Ještě to ale potřebuje čas.
